Zdeněk Neubauer

„Nemám klapky na očích, nehledím vpřed, nýbrž hledím na všechny strany – rozhlížím se krajem. Hlásím se k řádu potulných rytířů: ti se, oproti poutníkům a turistům, pocestným i cestovatelům, válečníkům či obchodníkům, poslům nebo turistům, nedrží žádné připravené cesty či vyježděných kolejí, které za ně udržují směr, ani nedodržují dopravní předpisy a neřídí se jízdním řádem, nesledují ukazatele, směrovky ani značky. Batoumají se krajinou cestou-necestou, vyšlapávají cestičky, které mají srdce, prošlapávají netušené spoje, navazují neslýchané styky, užasle objevují nevídané světy – světy za světy. Raději totiž vzhlížejí k hvězdám – vzdáleným světům a obhlížejí obzor, nad kterým vycházejí. K obzoru sice míří, leč neblíží se mu: obzor se se totiž neustále vzdaluje a stále se mění. Poznenáhlu, neznatelně, leč citelně. Pocítíme-li změnu – procitneme a ocitneme se jinde.“

(Neubauer, Z., (2007) O počátku, cestě a znamení časů. Malvern, Praha. str. 112).

Zdeněk Neubauer měl pohřeb dnes, 14. července 2016.

Wabi Ryvola tohle nikdy nenapsal

Byla osmdesátá léta, byl komunismus, byli jsme na střední škole a počítali jsme se do širokého proudu trampského hnutí. Neměli jsme klasické trampské vybavení, usárny nám přišly děsivě nepraktické, ale jezdili jsme ortodoxně ven. Každý víkend. A chodili jsme po různých festivalech trampských písní a písničkových ligách. Poslouchali jsme a třídili. Ne podle kvality. Podle toho, jestli ta kapela jezdí nebo nejezdí. Poznali jsme to šestým smyslem a nikdy se nemýlili.

Hoboes byli nade všemi, byli mimo tabulky. Protože zpívali o tom, co jsme žili, jen to bylo veršované a mělo to melodii. O Wabim se říkalo, že písně psal na jeden zátah, Miki je měl mnohem propracovanější, rýmy mu nelítaly a měl mnohem poetičtější texty. To on napsal Královnu Kristýnu a pak, mnohem později, Co zbejvá. Wabiho byly syrovější a víc na doteku.

Posmívali jsme se Vojtěchu Tomáškovi a jeho sebelítostnému Toulavýmu  a mnoha dalším. Když ze dne na den Brontosauři přestali hrát trampské a začali o lásce, věděli jsme od prvního akordu, od první noty, že to je lež, škrtli jsme to hned a posmívali se těm písničkám už tehdy, když je ještě všichni zpívali. Miki Ryvola, pokud vím, napsal jedinou písničku o lásce, a když kamarád na otázku, jak se mu vede ve vztahu odpověděl, že byla celkem milá, věděli jsme, že nevede. Byly to břehy našich duší a věděli jsme, co se může a nemůže nikdy stát.

Když jsme u těch písčitých cest, kamarád Libor Müller šel jednou, sám, na vandr, údolím řeky Oslavy, údolím totemů, a podle jeho vlastních slov se k němu přidal jakýsi podivný týpek. Tři dny spolu šli, víceméně beze slova. Když s loučili, zeptal se jen -  ty jsi Wabi Ryvola? Chlápek prý přikývl a rozplynul se do ztracena.

I nám nejvíc slušel podzim.

Měli jsme na gymplu taneční v sobotu večer a byl jsem jediný ze třídy, kdo nechodil, protože jsem chodil jinam. Dnes se v duchu svým rodičům omlouvám, když jsem jen v pátek řekl, že jdu do terénu, a vrátil se v neděli večer, v době, kdy nebyly mobilní telefony, a rodiče mlhavě tušili, že jsem někde v této republice, snad na Malé fatře, snad ve Chřibech. Zpívali jsme, že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil, ne, především jsme to žili, a věděli jsme, že je to tak. Že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil. Tečka. V roce osmdesát dva napsal Wabi Ryvola Prokletou vůni hor a byla to pro nás nejdůležitější událost roku, nějak jsme ji od kohosi získali ještě na kotoučovém magnetofonu. Píseň se nikdy nedostala na žádnou desku ani hitparádu a nebyla nikdy oficiálně vydána. Píseň pro nás nebyla ničím novým, nepřinesla nic, co bychom nevěděli. Protože jsme to byli my, komu vůně hor nedávala spát, byli jsme to my, kdo jsme věděli, že navěky nás bude do dlaní hřát oheň z horských smrků a borovic, a mnohokrát jsme si všichni zažili, jak nám na provizorní přístřešky a pánve padaly sněhové vločky. Byli jsme to my, komu se severák v noci opíral do stanů a byly to naše kroky, které provázela vichřice a sníh. Proto nám byly k smíchu kapely, které se chtěly jen přiživit a dojímat posluchače umělohmotnými písněmi. Černé mraky byly pro nás reálnou výzvou k zápasu a taky jsme mnohokrát zápasili, jednou jsem to mnohem později schytal docela sám, a jak v písni, bylo to shodou okolností v argentinských pampách.

Pak, jeden den, mi ptáci přinesli psaní, a já jsem zabouchl za sebou dveře a šel do semináře, netušíc, že, smutná vílo, za prvním rohem přijdou běsi. „Nikdy nechoď na banku opilý“, napsal mi dávno předtím Wabi do zpěvníku na koncertě a jakoby tím anticipoval tenhle pobyt. Pět let jsem vždy v září jezdil mrtvým vlakem, do Olomouce, do města, kde slunce nevychází a cesty zpátky nevedou.  Kamarádi pochcípali.

Po dalších mnoha letech jsem na Antarktidě viděl plát ohně pod ledovcem a vzpomněl si. Ty písně byly v nás, jako byly v nás Rychlé šípy. A když jsme se vraceli pozdě domů, ruce v kapse zašmátraly a škrtli jsme poslední cigaretu a když jsme usínali, mapu v očích jsme přikrývali spánkem.

Wabi zemřel 27. února 1995, byl jsem tehdy na studiích v Bruselu a v kapli na tabuli, na kterou jsme psali, za koho se budeme modlit, jsem napsal jeho jméno. Francouzsky mluvící spolužáci se mě ptali, kdo to byl. Pokrčil jsem jen rameny, protože jsou věci, které se nedají říct slovy.

Mám to napsáno dodnes na jizvách po těle.

Předvánoční literární anketa

Je mi opravdu a srdečně jedno, jak dopadne – pro pána krále, knížky se přece nepíší proto, aby se s nimi vyhrávaly ankety! Mám velikou radost, pokud mají čtenáři moje knížky rádi a nepohrdám tím. Opakuji, mám z toho velikou radost! Ale to, co se s nimi děje v Katolickém týdeníku, je jak debata na dostizích, spekulace, jak dopadne Velká pardubická. Mé nakladatelství do soutěže přihlásilo Příběhy z jiného vesmíru, ani jsem to netušil. Redaktoři zvažují sílu jednotlivých titulů, váhu a proslulost autorů, minulá ocenění daných nakladatelství, upozorňují na neznámé koně, snaží se vytvořit atmosféru očekávání a napětí a podnítit co nejvíce čtenářů  k zájmu a pokud možno i k hlasování. To je zase pracovní náplň těch novinářů, kteří chtějí, aby jejich noviny byly zajímavé, a chápu to. Copak ale píši knihu proto, abych vyhrál anketu, copak je mým zájmem být lepší, prodávanější, slavnější, než ostatní? Kdyby to tak bylo, pak napíši kuchařku. Nebo jak jsem bojoval s drogou. Nechci být ani prezidentem, ani církevním hodnostářem ani popovou hvězdou a slávu nepotřebuji.
Chápu, že moje nakladatelství knížku do ankety přihlásilo. Nakladatelství nebere žádné dotace a musí přežít a vydělávat si na živobytí a jeho zájmem je, aby se knihy prodávaly. Let´s make business. Nakladatelství řeší distribuci, reklamu a překlady do cizích jazyků. Tohle ale ať dělá nakladatelství a nespojujte to s mým jménem, nejsem s prominutím pojišťovací agent, a nikoho nechci přesvědčit, že můj produkt je ten nejlepší. Copak jsem hokynář? Copak mám po přednášce upozorňovat na to, že vzadu na stolečku jsou mé skvělé tituly, pro rozveselení smutných, potěšení zarmoucených a uzdravení nemocných? Ano, peníze z toho jsou, ale psát knihy pro peníze je jistá a přímá cesta do pekel. Málo co je jisté jako tohle.
To, že moje jméno je takto vláčeno v novinách a že redaktoři spekulují, jak dopadnu, je jejich věc. Kdybych chtěl vyhrát, nebudu psát Příběhy z jiného vesmíru – ty jsem ostatně psal pro naše táborníky, těch je už teď kdesi po republice několik stovek, pro naše vedoucí, těch už se otočilo za ta léta několik desítek, pro kamarády z Brna, většinou z Bigy, pro Martina, pro Markétu, pro kamarády, co jsme spolu jezdili vodu – tehdy, pro Natálku a její rodiče, pro farníky z Lechovic, co u toho byli, pro slečnu z deštivé zastávky. Příběhy z jiného vesmíru jsou úzkoprofilovka pro lidi, kteří jsou mi z nějakých důvodů drazí. Je to dopis a vyznání, že mi na nich záleží. Ano, cosi je zobecnitelné a cosi má přesah, několik známých i neznámých lidí mi psalo, že co popisuji v kapitole o táboře, zažili jindy a jinde v jiných kulisách, na horách nebo na svých vlastních táborech, stejný pocit, stejné chvění. Pak mám radost, že to funguje. Taky nyní dostávám denně dopisy nebo sms od naprosto neznámých čtenářů, co mi za různá místa v Příbězích děkují s poznámkou, že to nějak zarezonovalo s jejich příběhy a mám z toho čistou radost a jsem moc vděčný. Ale není to knížka, která by chtěla obsáhnout celý svět a zvěstovat konečnou pravdu. Z těch několika procent věřících je pro těch několik procent, co to třeba nějak zažívají podobně. Není to knížka pro velký okruh formule jedna.
A někdo teď obnažuje její listy, stránku po stránce, odhaduje šance, vidí ji jako věc, jako komerční produkt, zboží, které má být srovnáno s jiným zbožím v regálu. Tak přátelé moji, pro vás jsem to nepsal.

Šedesáté výročí 3. lékařské fakulty UK. Projev v Karolinu.

V  knize Exodus ve Starém zákoně klade Mojžíš Bohu dvě důležité otázky. Tou druhou je „Kdo jsi, Bože?“ První je „kdo jsem já?“

Lékařská profese dnes prochází na celém světě hlubokou proměnou paradigmatu a více než  jindy se ptáme na to, jaká je vlastně identita lékaře. Je symptomatické, že  lékař nikdy nebyl pouze nezainteresovaný vědec, lékařské povolání bylo od svých prvopočátků na úsvitu dějin rozkročeno mezi vědami humanitními a přírodovědeckými, mezi péči o tělo a péči o to, co bychom mohli v nejširším slova smyslu nazvat duše.

Podobně ještě ve středověku sice ne všichni lékaři byli rabíni, ale většina rabínů byla zároveň i lékaři. I v současné české společnosti 21. století je lékařské povolání stále a navzdory různým skandálům v různých anketách pravidelně hodnoceno jako nejprestižnější. Veřejnost tím lékařům posílá vzkaz, že je ještě stále nechápe jako pouhé funkcionáře zdraví či jako techniky opravující poškozené součásti těl, jako zaměstnance nějaké korporace, pojišťovny nebo nemocnice. Lidé vnímají lékaře jako někoho, komu s důvěrou mohou svěřit své starosti o zdraví, na koho se mohou spolehnout, kdo udělá vše, co bude v jejích či jeho silách a schopnostech, kdo u lůžka pacienta nezůstane neutrálním vědcem.

Naše fakulta si již kdysi dávno dala za úkol, že bude své studenty vyučovat tři pilíře, na kterých lékařská profese stojí: znalosti, dovednosti a postoje. Připomeňme to, pokud by libovolný z těchto tří pilířů chyběl, stavba se zhroutí.

Nelze v těchto dnech nevzpomenout na profesorku Radanu Königovou, se kterou jsme se včera v kostele Nejsvětějšího Salvátora rozloučili, a která byla tolik ceněna pro své znalosti. Pouhý výčet jejích publikací, knih a nejrozmanitějších medailí či jiných ocenění by zabral několik stran. Paní profesorka však byla neméně ceněna pro své dovednosti, ostatně i ona sama častokrát zdůrazňovala, že popáleninový chirurg musí být nejenom dobrým operatérem, jako především svého druhu i umělcem. Znalosti a dovednosti vynesly paní profesorce věhlas nejenom v naší zemi, nýbrž i po celém světě.  Ovšem hlavním důvodem, proč byla paní profesorka natolik ceněna, obdivována a milována, byly právě její postoje, její laskavý přístup k pacientům a pevný morální základ. Nejen znalostmi, které přednášela a dovednostmi, které předávala, nýbrž především tím, co žila, ukazovala generacím studentů naší fakulty, co to znamená být lékařem, a že lze být šlechticem ducha v této době, v této zemi a v této profesi. Při jejích přednáškách jsem míval intenzivní pocit, že nepředávala něco, nýbrž se.

Myslím, že otázka „kdo jsem já?“ je jednou z nejdůležitějších otázek mladých lékařů a jsem velmi vděčný, že příklad paní profesorky může být pro naše studenty inspirací a dokladem toho, že lékařství i v této době může být spíše povoláním, než zaměstnáním.

Pokud by totiž zůstaly pouze znalosti a dovednosti, a chyběly postoje, je krůček k tomu vidět celou lékařskou profesi primárně jako prostředek k získání peněz, jako druh zaměstnání, ve kterém – tak jako v jakémkoli jiném zaměstnání – své znalosti a dovednosti proměňujeme na peníze bez jakékoli jiné motivace.

Lékařství, jako jedno z mála povolání, si ovšem stále zachovává, mohu-li to tak říct,  nostalgii po moudrosti, tušení, že člověk musí být víc, než suma orgánů, které je třeba případně opravit, intuici, že samotný lidský život se nevyčerpá pouhým znalostmi a dovednostmi a že i náš vlastní život se nevyčerpá tím, že se obklopíme kruhem z věcí, že i když získáme všechny možné přírodovědné vědomosti, naše existenciální úzkosti tím nebudou dotčeny. Co platí o lékařství, platí i o životě jako takovém.

Naše zaměření na jevovou stránku věcí poeticky, ale přitom přesně vyjadřuje Zdeněk Neubauer: „Novověk nemá více zájem porozumět tomu, co se skrze jevovou stránku světa zjevuje. Chce uhádnout to, co se za jevy skrývá. Neptá se po smyslu, nýbrž po mechanismu účinku. Svět mu není tajemstvím, nýbrž problémem. Proto nemá použití pro bláznovu opilou pošetilost podkopávající každou jistotu, nýbrž žádá si střízlivého vysvětlení s návodem k použití. Ztrácí tak vlastně smysl i pro druhý pól bláznovství: moudrost. Vládcova rádce nahradí odborník.“

Velmi přeji naší fakultě, aby předávala znalosti a dovednosti na co nejlepší úrovni, ovšem přeji jí zejména, aby vychovávala nejen odborníky, nýbrž především osobnosti, stojící na všech třech pilířích našeho vzdělávání, aby si uchovala onu nostalgii po moudrosti a ptala se po smyslu věcí.

A chtěl bych popřát i našim studentům. Nebojte se být v určitém smyslu osamělí. Neztraťte smysl pro bláznovství. Nebojte se žasnout.

Na příbězích záleží

I.

Jsou kultury tragédie a jsou kultury naděje, a i když některé kultury  kombinují prvky obou, jsou ve výsledku nekompatibilní. V kulturách naděje jsme to my, kteří jednáme. Volíme. Proto je výsledek nepředpověditelný.  Výsledek závisí na tom, jak se rozhodneme a nemůže být znám předem.

II.

Oidipovi je ve slavné Sofoklově tragédii předpovězeno, že zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou. Rodiče věštbu znají a udělají vše proto, aby se nesplnila, a nechají malého Oidipa zabít. Nad nemluvnětem se ale slituje pastýř a Oidipús je nakonec vychováván v  Korintu, v královské rodině u Polyba. Z Delf pozná i on věštbu o svém osudu a učiní vše, aby se nesplnila. Prchá proto z Korinta od svých domnělých rodičů do Théb, aniž by tušil, že se vrací do rodného města. Cestou dojde k potyčce s jakýmsi starým vozkou a Oidipús jej udeří tak silně, že jej zabije. V Thébách se ožení s královskou vdovou. To vše proto, aby nakonec zjistil, že stařec, kterého kdysi zabil, byl jeho vlastní otec Láios, a že jeho manželka, Iokasté, je jeho vlastní matkou. Iokasté se zdrcena oběsí, Oidipús si v hrůze vypichuje oči a slepý věštec Teiresiás jej odvádí k branám Podsvětí. Ano, ten, který myslel, že vidí, vlastně neviděl, to jen slepý věštec viděl správně.

Oidipús si celou dobu myslí, že kontroluje svůj osud, aby nakonec zjistil, že ve skutečnosti je to osud, kdo kontroluje jej.  Tragédie má jistě mnoho rovin, avšak jedno poučení je jisté: svému osudu člověk neunikne, ať dělá co dělá.

Možná právě tímto se liší řecká kultura tragédie od židovské kultury naděje. Ve světě řeckých tragédií je člověk pohybován silami zvenku, které jsou silnější než on a které jsou mimo jeho kontrolu. Naopak Evropa, která je krom řecké kultury také dědičkou židovství a křesťanství, klade obrovský důraz na vlastní rozhodnutí člověka. V shakespearovské tragédii se bitva odehrává v mysli hrdiny. Hamlet ví, že je pánem svého osudu a že velmi záleží na tom, jak se rozhodne, že konflikt a rozhodnutí leží nikoli v nekontrolovatelném venku, nýbrž uvnitř něj, uvnitř jeho duše, že když udělá jednu věc, bude to mít tyto důsledky, a že když učiní jinak, i důsledky budou odlišné. V kultuře tragédie jsme hříčkami sil, které jsou mimo nás, vesmír je slepý a indiferentní k touhám lidí. Hamlet, na rozdíl od Oidipa, osud skutečně kontroluje. V kultuře naděje jsme to my, kteří jednáme, a výsledek je nepředpověditelný, neboť záleží na nás, a nemůže být tedy znám předem. Vesmír není bouře slepých sil. Židovství proto nikdy nemělo svého Sofokla. A naopak, ve starém Řecku se nikdy nenarodil Izaiáš.

 III.

Jedním z těch hlavních důvodů, proč evropská tradice, vyrostlá ze svých židovsko-křesťanských kořenů tak ostře odmítá astrologii, věštění z karet i z ruky, horoskopy a vizionáře, sudičky, vidoucí a kartáře všech možných ražení, je právě jejich představa o budoucnosti.  Základní myšlenkou je, že budoucnost existuje a my, vidoucí, ji známe.

Jsme seers,  nahlížíme za horizont událostí, v šachové partii života známe jednotlivé tahy dlouho dopředu a ze seskládání karet je umíme přečíst.

Evropské myšlení se odváží říct, že budoucnost neexistuje, to my ji tvoříme. Nejsme pěšci na šachovnici světa, kteří jsou sem a tam pohybováni osudem, hvězdami, démony či bohy, kteří nás přeskupují z pole na pole. My sami rozhodujeme. Náš příběh není dopředu dané fatum a není vepsán ani ve hvězdách, ani v ptačích vnitřnostech, neznají jej ani Delfy, ani kartáři, a to z jednoduchého důvodu: můj životopis si píši já sám.

Starověké civilizace přicházejí s cyklickým pojetím času: po létu přichází sníh, po zimě léto a koloběh se uzavírá, jak ve slavném filmu jihokorejského Kim Ki-duka, „Jaro, léto, podzim, zima… a  jaro“. Civilizace mají svůj zrod, vrchol a zánik, stará říše římská i současná Evropa. V cyklickém pojetí času války byly, války jsou a války budou.

Židovství přichází s radikálně odlišným, lineárním, pojetím času. Války byly a jsou, to ale neznamená, že války budou. Budoucnost je otevřená, jak to dopadne s naší civilizací, záleží na nás. Ano, je možný svět bez válek, je možný svět bez devastace přírody, bez znečištěných oceánů, je možný svět bez chudoby, bez dětské obrny, bez drog a bez malomocenství.  Jsme pozváni, abychom snili své sny o čisté planetě, o světě bez válek, o znovu zalesněném Madagaskaru a o zvětšujících se amazonských pralesích, a je v našich silách sen uvést v život. Pohyb vždycky začne, když někdo zdánlivě zcela mimo realitu řekne I have a dream… nebo napíše Slovo o slově.

 IV.

Na příbězích záleží, storytelling matters,  připomíná biolog Scott Gilbert. Naše různé teorie o vesmíru a hvězdách nijak chod vesmíru neovlivní. Naše teorie o nás samotných nás však naopak ovlivní velmi silně. Stáváme se tím, co si myslíme, že jsme. Pokud přesvědčíme sami sebe, že nejsme nic než zabíječští lidoopové, killer apes, nenávidící sami sebe,  nebo nahé opice,  nelišící se jinak než kvantitativně od osrstěných opic, bude to na nás mít svůj vliv. Kompetitivní, soutěživý, příběh evoluce ostatně dal vznik sociálnímu darwinismu, sociobiologii i různým interpretacím evoluční psychologie, se všemi negativními důsledky, s představou, že silní vítězí a slabí mají sloužit silným a být poraženi a že je to tak správně, s rasismem, kolonialismem a exploatací proletariátu v patách, s marxistickým bojem třídy proti třídě a podobně.

 V.

Říká se někdy s nadsázkou, že vědci jsou nahraditelní:  Na co nepřijde naše generace, to objeví generace našich studentů a na co nezbude čas jim, naleznou zase jejich žáci. Diferenciální počet vymyslel Isaac Newton, a nezávisle na něm Gottfried Leibniz. Darwin sice objevil jeden z mechanismů evoluce, kterým je přírodní výběr, nezávisle na něm ale měl stejnou myšlenku Alfred Russel Wallace. Johann Gregor Mendel položil základy genetiky, avšak jeho práce Versuche über Pflanzenhybriden zůstala nedoceněna 35 let, až v roce 1900 na stejnou myšlenku přicházejí nezávisle na sobě Erich Von Tschermak, Hugo de Vries a Carl Correns. Watson s Crickem uhodli že DNA má tvar dvoušroubovice, avšak kdyby se tak nestalo, možná že i jen pouhých několik týdnů po nich by věc odhalil Linus Pauling na druhé straně oceánu. Pauling objevil alfa helix u proteinů a věděl, že příroda má ráda spirály. Vědci jsou snad opravdu v tomto smyslu nahraditelní.

Umělci ale nahraditelní nejsou. Kdyby zde nebyl Antonín Dvořák, Novosvětská by nikdy nevznikla, nenapsali by ji ani jeho žáci, ani žáci jejich žáků. Kdyby zde nebyl Alfons Mucha, nikdo by nikdy nenamaloval Slovanskou epopej.

Totéž platí i v politice. Kdyby zde nebyl Tomáš Garrigue Masaryk nebo Václav Havel, dějiny Československa by se jistě nějak odvíjely i bez nich, i oni ovšem byli kdysi ve věku studentů – a zvedli výzvu.

Toto je silný vzkaz pro nás. Pokud rezignujeme na pozvání k umění či k politice, naše místo zůstane prázdné, díla, která nepřivedeme k životu my, nevzniknou nikdy, symfonie, které nenapíšeme, nebudou napsány nikdy, obrazy, které nenamalujeme, nebudou namalovány navěky. Dobré projekty, které nepřivedeme k životu my, nevzniknou nikdy.

 VI.

V různých etických systémech je svoboda vždy rozdělena na svobodu od něčeho a svobodu k něčemu. Svobodu od něčeho známe dobře, stávkovali jsme za ni v roce 89. je to ten typ svobody, který bych nejspíše znázornili otevřenými zdmi vězení nebo rozlomenými okovy. Svoboda k něčemu je komplikovanější. V této svobodě, kterou Jan Sokol nazývá „svoboda supermarketu“ si z nabízených položek mohu vybrat kteroukoli, ale jsem zde omezen nabídkou. I když jsou politické volby v naší zemi již zcela svobodné, pokaždé jakoby jedna strana v nabídce chyběla: tu kterou bych chtěl volit. Třetím typem svobody k něčemu je svoboda sportu, kde již mohu sice udeřit do míče nekonečně mnoha způsoby, jenže i zde jsem omezen: pravidly hry a zároveň pohyby spolu- a protihráčů. Možná není náhodou, že vyspělé demokratické země mají takovou tradici sportu: dění na hřišti divákům i hráčům připomíná, že i můj vlastní život je hra, ve které, abych si dobře zahrál, musím respektovat pravidla, a kde je třeba brát v úvahu nejen sebe, nýbrž i spoluhráče a protihráče.

Tato svoboda není danost v lidské situaci, v tom smyslu že buď je nebo není. Podobně, jako ostatní výdobytky lidského ducha – umění, hudba, poezie – potřebuje cvičení, disciplínu, každodenní rutinu a pečlivou pozornost k detailu. K této svobodě jsme nastoupili v devadesátých letech a dnes poznáváme, jak moc je tento typ svobody komplikovaný a, podobně jako technika hudby či malířství, náročný na cvik.

Svoboda není buď/anebo. Je to proces.

Sacks, J., (2009) Genesis: The Book of Beginnings. Covenant and Coversation. Maggid Books and The Orthodox Union, New Milford, USA, London, Jerusalem.

Sacks, J., (2010) Exodus: The Book of Redemption. Covenant and Conversation. Oupress, Maggid Books and The Orthodox Union, New Milford, London, Jerusalem.

Sacks, J., (2011) Letters to the next generations 2. Office of the Chief Rabbi.

Sacks, J., (2011) The Great Partnership. God, Science and the Search for Meaning.      Hodder & Stoughton, London.

Sokol, J., (2010) Etika a život. Pokus o praktickou filosofii. Vyšehrad, Praha.

Sympatičtí recesisté

Na lince, kterou jezdím z Florence do Brna se nedávno ptal řidič, jakže se dostane na konečnou u hotelu Grand. Jednoduše, smála se stewardka, dvě stě kilometrů a pak doprava.

Pražští novináři, pokud ve svých textech zmínili volby v Brně, obecně psali něco v tom smyslu, že to dopadlo jak dopadlo a že nečekaným úspěchem bylo skoro 12% pro Žit Brno, recesistickou skupinu, kterou vlastně nikdo nezná. A že do druhého kola senátních voleb se na prvním místě se svérázně pojatou kampaní nečekaně probojoval i neznámý Zdeněk Papoušek.

Nic není méně pravda než toto. Platí úsloví, že Brno je největší vesnicí a Praha nejmenším velkoměstem. Pražští novináři přes propast dvou set kilometrů obvykle přehlédnou, že v Brně, na rozdíl od Prahy,  když to trochu přeženu,  zná každý každého. Nebo zná někoho, kdo zná.

Dávno před tím, než vznikl facebook, se neoficiálně scházívali a dodnes scházívají všichni mladí na nočních rozjezdech, které jsou zorganizovány tak, že se veškeré spoje sjíždí u nádraží každou celou. Autorovi těchto řádků se mnohokrát stalo, že s nejlepším předsevzetím chtěl stihnout rozjezd o půlnoci, ale dostal se do linky až ve dvě nebo ve tři ráno. Vždycky někoho potkáte, kamarády, nebo kamarády kamarádů, a hovor se protáhne tak, že přijde další vlna na další rozjezd. Každý zná každého, nebo zná někoho, kdo zná.

Se Žít Brno občas spolupracuje brněnská streetartová hvězda Timo, který sice v rozhovorech pro iDnes důsledně vystupuje v masce Václava Klause, a novináři vždy upozorní, že jeho pravou identitu nikdo nezná,  ale jinak jej v Brně zná samozřejmě každý.

Ani Matěj Hollan, ani Zdeněk Papoušek nijak nemusí své voliče přesvědčovat o svých úmyslech, neboť oba mají potenciál, o kterém se politikům v kravatách ani nesní. Jejich voliči je za ta léta znají osobně.  Nebo znají někoho, kdo zná. Billboardy pak jen zvěstují, že se rozhodli vstoupit do politiky, a všichni ví, že to, co Matěj a Zdeněk říkají, mají kryto životem. Ani jeden není na peníze a ani jednomu nechutná moc, na to jsou oba příliš pevní a příliš sebeironičtí. Zdeněk Papoušek byl navíc vykován během normalizace, kdy v četných bojůvkách s režimem nikdy neustoupil ani o milimetr, jeho vlastní otec ostatně seděl, jako politický.

Oba dva znám náhodou osobně mnoho let. U Papoušků jsem byl mnohokrát, a jedna drobnost, která je možná vypovídající. Nikdy se mi nezdařilo, abych byl jediným hostem. Vždy byl přítomen někdo další a skoro vždy i někdo, koho jsem ještě neznal, od bezdomovců po vysokoškolské profesory.

Ve chvíli, kdy politici na důležitých místech vysvětlovali, že omezení hazardu je neprůchodné… že o tom budeme rokovat… není na pořadu dne… nejprve je třeba vyřešit palčivější otázky… není politická vůle… dokázal Matěj Hollan, že to jde. Vzhledem k tomu, co zvládl v tak mladém věku, by z toho člověk skoro dostal komplexy.

Žít Brno si s přehledem může dovolit recesistickou kampaň, Zdeněk Papoušek taky, protože všichni v Brně ví, že jsou za nimi výsledky, že to nejsou prázdní komedianti, a že se nejedná o  výsměch a klouzání po povrchu, nýbrž že je za nimi dosti náročná a dosti vyčerpávající práce, která je snad jen maskována recesistickou fazónou, která ovšem k oběma patří. Během práce pro Fond ohrožených dětí se mi Zdeněk Papoušek mnohokrát svěřil s obavami, kdy navštěvoval totálně rozvrácené rodiny spodiny společnosti, té velmi chudé i té velmi bohaté,  a bylo mu různě vyhrožováno, od výhrůžek pro jeho vlastní rodinu po fyzickou likvidaci. To jen na okraj.

Stovky mladých lidí, kteří jim zcela zdarma pomáhali s kampaní, je vypovídající vlna, která se může stát velmi účinnou tsunami. Je to vlna, kterou ostatní strany mohou jen tiše závidět, vlna, kterou si nelze koupit a která může mnoho věcí vyčistit a posunout dopředu. Volič, jinak totálně znechucený politikou, najednou zná své politiky osobně. Nebo zná někoho, kdo zná.

Snad to s politikou a naší rezignací na ni ještě není tak zlé.

Jak kdysi řekl v těžké chvíli veliký čaroděj Gandalf, there is still hope…

PhDr. Zdeněk Papoušek postupuje do druhého kola senátních voleb

PhDr. Zdeněk Papoušek je jedním z nejčestnějších lidí, jaké znám. Mohu to říct s velkou jistotou. Znám jej přes čtyřicet let. V době mého dětství, v sedmdesátých letech byl mým skautským vedoucím v utajeném oddíle, v době, kdy riskoval vězení nebo přinejmenším vyhazov z práce. Jeho morální kredit rostl jak v době komunistického režimu, kdy se nebál aktivně vystupovat proti všemožným lžím a křivdám, tak i v době po roce 89, kdy byl vždy na straně nespravedlivě stíhaných či marginalizovaných. Díky těmto postojům znají Zdeňka Papouška dnes mladí i staří a aniž by sám chtěl, stal se již před mnoha lety neoficiálním vůdcem mnoha aktivit usilujících o nápravu společnosti. Po celý svůj život byl Zdeněk Papoušek velmi citlivý k sociálním problémům kolem sebe, což vyústilo i v jeho angažmá ve fondu pro ohrožené děti či jeho práci s těmi, kteří se ocitli na okraji společnosti, podobně jako je velmi citlivý k otázkám ochrany životního prostředí. Všechno to, co PhDr. Zdeněk Papoušek zastává, má kryto životem. Jeho vstup do politiky je tak svým způsobem logickým vyústěním celoživotních postojů a jsem si jist, že přispěje velkým dílem k zušlechtění a kultivaci politické scény v našem národě.

Zdeněk Papoušek

Temná láska

Na naše debaty o vědě a víře přicházíme již se svými představami, co nebo kdo je to Bůh, co je to víra a co je to církev, přicházíme s předem nastudovanými názory a argumenty, kterými zamýšlíme protivníka porazit a nechat zvítězit stranu, které fandíme a o které se z dobrých důvodů domníváme, že by zvítězit měla.

 Úplně jinak bychom Boha vnímali, kdybychom si byli skutečně vědomi omezenosti svých slov: tón, melodie někde za horizontem, temná a tichá píseň kdesi za hranicemi vesmíru. Láska, která je principem celého světa, nehmotná a beztvará, bez výšky a hloubky, mimo čas a prostor a přece v čase a prostoru, tmavé nic, ono cosi, co je zcela jiné než restituce, církevní kauzy a naše česká politika, nic, co je principem všech věcí. Nevím, zda je šťastné říkat že Bůh je osoba, Bůh je podle Eckharta nic, osoba, ale také mnohem víc než osoba, Bůh je jiný než všechny naše představy o něm. Naše mše svaté jsou velmi tápavé a lidsky neobratné pokusy věci nějak uchopit, uspořádat nějaký taneční obřad smysluplnosti lidské existence ve vesmíru, liturgii radosti a bolesti ze života, ptáci kteří uspořádali svátek vzduchu a ryby, které slaví slavnosti vody. Temné nic, smysl věcí. O tomto nemá smysl pořádat televizní debaty o vědě a víře, celé tyto debaty jsou nesmyslné, dva tábory se mezi sebou přou a v pozadí sporu jsou zážitky z mládí, hodní nebo nehodní faráři, pýcha a pokora, sympatie a antipatie k církvi a kdo ví co ještě.

 Temná láska, pronikající hlubiny černých děr, horizonty událostí i galaxie, za které nikdy nedohlédneme, temná láska, skrytá kdesi uvnitř kvarků a zpívající velmi tichou píseň uvnitř temné hmoty i temné energie, to je Bůh Židů a křesťanů, nic a všechno  ve všem, které se zajíkavě snažíme oslovit svými modlitbami, jejichž smyslem není něco k temné lásce přidat nebo ubrat, nýbrž zvětšit či zpestřit svěžími barvami vlastní obraz nezachytitelné lásky v našich vlastních duších. Židovství a křesťanství přinesou myšlenku, že se s oním nezachytitelným smyslem věcí dá mluvit, že jej mohu oslovit Ty, Abba. Kdybychom měli čisté srdce, kdybychom byli nezaujatí svými starostmi, projekcemi, vizemi a touhami řečníka vyvrátit, zesměšnit a zvítězit, kdybychom měli čisté srdce a viděli věci jak jsou. Na chvíli stát na antarktickém kopci a vidět zapadat slunce a na chvíli zaslechnout temnou a tichou melodii, to je víra, které už nechce ztrácet čas diskutováním. Příčí se mi užívat ta slova, diskutování, víra, Bůh, naděje a církev, neboť jsou příliš kontaminována současnými debatami.  V temném oceánu nikdo nechce nikoho přesvědčovat, zavalit argumenty, chce se být ticho, ticho a být ponořen do naslouchání písně, do temných melodií, vlídných a živých a jásajících a plačících, ticho písně, které na chvíli přemůže diskutující s připravenými argumenty, názory a bonmoty, ticho, které zpochybní všechna jednoduchá řešení, jak nás ateistů tak nás věřících, neboť my všichni jsme tváře jen jednoho člověka, děti z jediné rodiny. Ticho, které vyčistí mysl i srdce a připraví je k naslouchání, ticho bez  předběžných pozic a představ, bez důkazů existence Boha a bez důkazů proč Bůh existovat nemůže. Píseň ticha, která proniká naši planetu a každý atom těl diskutujících, temná píseň lásky nemající nic společného s našimi konstrukcemi, zájmy, představami, ticho smrti, až bude jednou po bitvě a budeme věci vidět jak jsou a ne skrze naše zájmy. Dva moji kamarádi nezávisle na sobě  uvěřili v Boha v noci na poušti, na Sahaře, když byli sami,  a nebylo to kvůli slovům a hluku argumentů. Nechci již nikoho o ničem přesvědčovat, chci naslouchat a  být ponořen uvnitř, dýchat a vydechovat, nechat se prostoupit tím neviditelným světlem, neslyšnou písní a nehmotnou přítomností, kterou někdo posměšně, někdo neobratně a někdo s vírou ve své obrazy, aniž by přemýšlel nad obsahem, nazývá duchem svatým, dechem svatým, přítomností, které je vše co jsme my a mnohem víc.

Bohu díky, církev vždy měla své svaté, mystiky a mnichy, kteří si velmi dávali pozor na to, aby přes houštinu krajkoví neztráceli ze zřetele podstatné, dech pravdy, myšlenku oblečenou do slova, která se stala tělem a kteří nikdy nezapomněli tančit tanec radosti z Boha. A tento tanec by tančili, ani kdyby neexistovala vatikánská katedrála, chórové lavice, ornáty nebo nebyl na světě ani jeden kostel. Spor se vede o představy Boha, o  jeho interprety a jeho pozemský personál, nikoli o dech, přebývající skrze nás, v nás a s námi a zároveň v nepřístupném světle. Kterého Boha vlastně popíráme? Boha našich představ, Boha, o kterém si zkoušíme představit, jak si ho představují věřící? Nebo vzduch, který a ve kterém dýcháme?

Válečkování

Na Žatecku jsme nedávno pronásledovali jednoho drobného brouka, který žije jen zde a nikde jinde na světě. Na několika příhodných lokalitách, kde bychom si byli mysleli že by mohl být, jsme jej nenašli. Na samotný závěr dne jsme jej přece jen objevili. Na vrcholek kopce jsem se dostal jako první a právě zapadalo slunce. Váleček je jen tři milimetry dlouhý, skoro na hranici viditelnosti lidského oka. Než přišli ostatní, pozoroval jsem jej chvíli přes makroobjektiv fotoaparátu. Zapadající slunce dopadalo právě na jeho zeleně blyštivý krunýř, váleček patří mezi brouky, kterým se říká po právu krasci, a světlo bylo takové jako je právě jen při západu slunce, pastelové a jasné. Váleček běhal po stéblu trávy nahoru a dolů, jen se mu šest nožiček kmitalo, bylo to svým způsobem legrační a svým způsobem velmi důstojné. Třímilimetrový brouček, jehož krása vynikne pro lidi až při mnohonásobném zvětšení. Důstojný a nečekaně krásný ve svých miniaturních kovově zelených krovkách. Vzpomněl jsem na Augustinovo „dělej co děláš“ a jeho běhání po jednom stéblu trávy sem a tam, shánění potravy a shánění rozmnožovacího partnera, mi přišlo jako modlitba. Tento konkrétní krasec je nějak speciálně milován Bohem, a dobře to ví, dělá co má dělat a dělá to takto již posledních deset tisíc let, od ústupu poslední doby ledové, kdy pravděpodobně jeho druh vznikl. Měl jsem intenzivní dojem, že Bůh o tomto drobném stvořeníčku věděl ještě před založením světa, že je milován stejně jako já a že nějak oba běháme po tom svém stéblu trávy, vědomi si svého důležitého úkolu i své důstojnosti, oba svým způsobem krásní a oba svým způsobem legrační.

Cylindromorphus

Inteligentní plastelína

Důvodem k napsání tohoto textu je neobyčejný příběh, ve kterém žijeme, jehož jsme součástí a jemuž se snažíme porozumět. Příběh, který se snažíme pochopit jak vědou, mapující dějiny příběhu a jeho zákonitosti, a stejně tak i vírou, která hledá jeho smysl.

Pokud je vše, co si o své minulosti myslíme, správně, pak dějiny našeho vesmíru začaly před 13,77 miliardy let, před 4,56 miliardy lety vznikla naše planeta Země jako žhavá koule složená z prachu a plynů. Pak se na Zemi cosi stalo, hlína země v nás po čase otevřela oči a uvědomila si svou existenci, učinila svůj první taneční krok, před 32 tisíci let cosi nakreslila na stěny jeskyně Chauvet a o chvíli později začala přemýšlet o svých počátcích ve Velkém třesku.

Kdybychom sledovali dějiny našeho příběhu jako ve zrychleném filmu, z oné žhavé koule prachu a plynů za čtyři a půl miliardy let vyletí raketa Apollo směrem k Měsíci, tažena nejen motory, nýbrž především zvědavostí, jak to vypadá jinde. Otevřeli jsme oči a rozhlížíme se na Zemi – a pomocí silných dalekohledů i ve vesmíru kolem sebe – jako člověk, který se naráz ocitl v zámku s drahými obrazy a šperky a teď jen přemýšlí, jak se sem dostal a komu ta nádhera kolem vlastně patří. Jsme diváci v lóžích kosmického hlediště i herci na jeho jevišti zároveň, jen se nemůžeme rozpomenout, na jaké téma je hra, kterou sledujeme a vytváříme zároveň. Jsme hmota, která otevřela oči a uvědomila si, že je, hmota, která po eonech věků vyslovila své první artikulované slovo, mluvící země, která umí nezištně milovat a která jednou zemře a splyne s půdou, z níž vzešla.

My lidé jsme tančící skály, které mají chemické složení zcela stejné jako okolní svět, vápník v našich kostech je stejný jako vápník vápencových útesů kolem nás, železo v naší krvi a v železných rudách dává oběma stejnou barvu, voda našeho těla je stejná jako voda v potocích a řekách. Až jednou zemřeme, atomy našich těl dokonale splynou s okolní zemí, jíž jsou součástí, a v průběhu dalších věků čas smaže krátkou jizvu hrobu a vzpomínky, že jsme zde kdysi byli. Jak jsme vznikli a proč jsme zde, jaký je smysl vesmíru a jaký je smysl našeho přebývání v něm?

Ano, jsme uzavřeni v obrovské bublině vesmíru, jsme stejnou hmotou, z jaké jsou hvězdy, ve kterých prvky našich dnešních těl kdysi dávno hořely, víme, že jsme, a díky vědě víme, že jsme vznikali dlouho a že před námi a spolu s námi vznikaly jiné formy života. Proč jsme zde a jaký je smysl toho všeho, je největší lidská otázka.

Celý příspěvek