Archiv pro měsíc: Říjen 2014

Sympatičtí recesisté

Na lince, kterou jezdím z Florence do Brna se nedávno ptal řidič, jakže se dostane na konečnou u hotelu Grand. Jednoduše, smála se stewardka, dvě stě kilometrů a pak doprava.

Pražští novináři, pokud ve svých textech zmínili volby v Brně, obecně psali něco v tom smyslu, že to dopadlo jak dopadlo a že nečekaným úspěchem bylo skoro 12% pro Žit Brno, recesistickou skupinu, kterou vlastně nikdo nezná. A že do druhého kola senátních voleb se na prvním místě se svérázně pojatou kampaní nečekaně probojoval i neznámý Zdeněk Papoušek.

Nic není méně pravda než toto. Platí úsloví, že Brno je největší vesnicí a Praha nejmenším velkoměstem. Pražští novináři přes propast dvou set kilometrů obvykle přehlédnou, že v Brně, na rozdíl od Prahy,  když to trochu přeženu,  zná každý každého. Nebo zná někoho, kdo zná.

Dávno před tím, než vznikl facebook, se neoficiálně scházívali a dodnes scházívají všichni mladí na nočních rozjezdech, které jsou zorganizovány tak, že se veškeré spoje sjíždí u nádraží každou celou. Autorovi těchto řádků se mnohokrát stalo, že s nejlepším předsevzetím chtěl stihnout rozjezd o půlnoci, ale dostal se do linky až ve dvě nebo ve tři ráno. Vždycky někoho potkáte, kamarády, nebo kamarády kamarádů, a hovor se protáhne tak, že přijde další vlna na další rozjezd. Každý zná každého, nebo zná někoho, kdo zná.

Se Žít Brno občas spolupracuje brněnská streetartová hvězda Timo, který sice v rozhovorech pro iDnes důsledně vystupuje v masce Václava Klause, a novináři vždy upozorní, že jeho pravou identitu nikdo nezná,  ale jinak jej v Brně zná samozřejmě každý.

Ani Matěj Hollan, ani Zdeněk Papoušek nijak nemusí své voliče přesvědčovat o svých úmyslech, neboť oba mají potenciál, o kterém se politikům v kravatách ani nesní. Jejich voliči je za ta léta znají osobně.  Nebo znají někoho, kdo zná. Billboardy pak jen zvěstují, že se rozhodli vstoupit do politiky, a všichni ví, že to, co Matěj a Zdeněk říkají, mají kryto životem. Ani jeden není na peníze a ani jednomu nechutná moc, na to jsou oba příliš pevní a příliš sebeironičtí. Zdeněk Papoušek byl navíc vykován během normalizace, kdy v četných bojůvkách s režimem nikdy neustoupil ani o milimetr, jeho vlastní otec ostatně seděl, jako politický.

Oba dva znám náhodou osobně mnoho let. U Papoušků jsem byl mnohokrát, a jedna drobnost, která je možná vypovídající. Nikdy se mi nezdařilo, abych byl jediným hostem. Vždy byl přítomen někdo další a skoro vždy i někdo, koho jsem ještě neznal, od bezdomovců po vysokoškolské profesory.

Ve chvíli, kdy politici na důležitých místech vysvětlovali, že omezení hazardu je neprůchodné… že o tom budeme rokovat… není na pořadu dne… nejprve je třeba vyřešit palčivější otázky… není politická vůle… dokázal Matěj Hollan, že to jde. Vzhledem k tomu, co zvládl v tak mladém věku, by z toho člověk skoro dostal komplexy.

Žít Brno si s přehledem může dovolit recesistickou kampaň, Zdeněk Papoušek taky, protože všichni v Brně ví, že jsou za nimi výsledky, že to nejsou prázdní komedianti, a že se nejedná o  výsměch a klouzání po povrchu, nýbrž že je za nimi dosti náročná a dosti vyčerpávající práce, která je snad jen maskována recesistickou fazónou, která ovšem k oběma patří. Během práce pro Fond ohrožených dětí se mi Zdeněk Papoušek mnohokrát svěřil s obavami, kdy navštěvoval totálně rozvrácené rodiny spodiny společnosti, té velmi chudé i té velmi bohaté,  a bylo mu různě vyhrožováno, od výhrůžek pro jeho vlastní rodinu po fyzickou likvidaci. To jen na okraj.

Stovky mladých lidí, kteří jim zcela zdarma pomáhali s kampaní, je vypovídající vlna, která se může stát velmi účinnou tsunami. Je to vlna, kterou ostatní strany mohou jen tiše závidět, vlna, kterou si nelze koupit a která může mnoho věcí vyčistit a posunout dopředu. Volič, jinak totálně znechucený politikou, najednou zná své politiky osobně. Nebo zná někoho, kdo zná.

Snad to s politikou a naší rezignací na ni ještě není tak zlé.

Jak kdysi řekl v těžké chvíli veliký čaroděj Gandalf, there is still hope…

PhDr. Zdeněk Papoušek postupuje do druhého kola senátních voleb

PhDr. Zdeněk Papoušek je jedním z nejčestnějších lidí, jaké znám. Mohu to říct s velkou jistotou. Znám jej přes čtyřicet let. V době mého dětství, v sedmdesátých letech byl mým skautským vedoucím v utajeném oddíle, v době, kdy riskoval vězení nebo přinejmenším vyhazov z práce. Jeho morální kredit rostl jak v době komunistického režimu, kdy se nebál aktivně vystupovat proti všemožným lžím a křivdám, tak i v době po roce 89, kdy byl vždy na straně nespravedlivě stíhaných či marginalizovaných. Díky těmto postojům znají Zdeňka Papouška dnes mladí i staří a aniž by sám chtěl, stal se již před mnoha lety neoficiálním vůdcem mnoha aktivit usilujících o nápravu společnosti. Po celý svůj život byl Zdeněk Papoušek velmi citlivý k sociálním problémům kolem sebe, což vyústilo i v jeho angažmá ve fondu pro ohrožené děti či jeho práci s těmi, kteří se ocitli na okraji společnosti, podobně jako je velmi citlivý k otázkám ochrany životního prostředí. Všechno to, co PhDr. Zdeněk Papoušek zastává, má kryto životem. Jeho vstup do politiky je tak svým způsobem logickým vyústěním celoživotních postojů a jsem si jist, že přispěje velkým dílem k zušlechtění a kultivaci politické scény v našem národě.

Zdeněk Papoušek