Archiv pro měsíc: Leden 2015

Šedesáté výročí 3. lékařské fakulty UK. Projev v Karolinu.

V  knize Exodus ve Starém zákoně klade Mojžíš Bohu dvě důležité otázky. Tou druhou je „Kdo jsi, Bože?“ První je „kdo jsem já?“

Lékařská profese dnes prochází na celém světě hlubokou proměnou paradigmatu a více než  jindy se ptáme na to, jaká je vlastně identita lékaře. Je symptomatické, že  lékař nikdy nebyl pouze nezainteresovaný vědec, lékařské povolání bylo od svých prvopočátků na úsvitu dějin rozkročeno mezi vědami humanitními a přírodovědeckými, mezi péči o tělo a péči o to, co bychom mohli v nejširším slova smyslu nazvat duše.

Podobně ještě ve středověku sice ne všichni lékaři byli rabíni, ale většina rabínů byla zároveň i lékaři. I v současné české společnosti 21. století je lékařské povolání stále a navzdory různým skandálům v různých anketách pravidelně hodnoceno jako nejprestižnější. Veřejnost tím lékařům posílá vzkaz, že je ještě stále nechápe jako pouhé funkcionáře zdraví či jako techniky opravující poškozené součásti těl, jako zaměstnance nějaké korporace, pojišťovny nebo nemocnice. Lidé vnímají lékaře jako někoho, komu s důvěrou mohou svěřit své starosti o zdraví, na koho se mohou spolehnout, kdo udělá vše, co bude v jejích či jeho silách a schopnostech, kdo u lůžka pacienta nezůstane neutrálním vědcem.

Naše fakulta si již kdysi dávno dala za úkol, že bude své studenty vyučovat tři pilíře, na kterých lékařská profese stojí: znalosti, dovednosti a postoje. Připomeňme to, pokud by libovolný z těchto tří pilířů chyběl, stavba se zhroutí.

Nelze v těchto dnech nevzpomenout na profesorku Radanu Königovou, se kterou jsme se včera v kostele Nejsvětějšího Salvátora rozloučili, a která byla tolik ceněna pro své znalosti. Pouhý výčet jejích publikací, knih a nejrozmanitějších medailí či jiných ocenění by zabral několik stran. Paní profesorka však byla neméně ceněna pro své dovednosti, ostatně i ona sama častokrát zdůrazňovala, že popáleninový chirurg musí být nejenom dobrým operatérem, jako především svého druhu i umělcem. Znalosti a dovednosti vynesly paní profesorce věhlas nejenom v naší zemi, nýbrž i po celém světě.  Ovšem hlavním důvodem, proč byla paní profesorka natolik ceněna, obdivována a milována, byly právě její postoje, její laskavý přístup k pacientům a pevný morální základ. Nejen znalostmi, které přednášela a dovednostmi, které předávala, nýbrž především tím, co žila, ukazovala generacím studentů naší fakulty, co to znamená být lékařem, a že lze být šlechticem ducha v této době, v této zemi a v této profesi. Při jejích přednáškách jsem míval intenzivní pocit, že nepředávala něco, nýbrž se.

Myslím, že otázka „kdo jsem já?“ je jednou z nejdůležitějších otázek mladých lékařů a jsem velmi vděčný, že příklad paní profesorky může být pro naše studenty inspirací a dokladem toho, že lékařství i v této době může být spíše povoláním, než zaměstnáním.

Pokud by totiž zůstaly pouze znalosti a dovednosti, a chyběly postoje, je krůček k tomu vidět celou lékařskou profesi primárně jako prostředek k získání peněz, jako druh zaměstnání, ve kterém – tak jako v jakémkoli jiném zaměstnání – své znalosti a dovednosti proměňujeme na peníze bez jakékoli jiné motivace.

Lékařství, jako jedno z mála povolání, si ovšem stále zachovává, mohu-li to tak říct,  nostalgii po moudrosti, tušení, že člověk musí být víc, než suma orgánů, které je třeba případně opravit, intuici, že samotný lidský život se nevyčerpá pouhým znalostmi a dovednostmi a že i náš vlastní život se nevyčerpá tím, že se obklopíme kruhem z věcí, že i když získáme všechny možné přírodovědné vědomosti, naše existenciální úzkosti tím nebudou dotčeny. Co platí o lékařství, platí i o životě jako takovém.

Naše zaměření na jevovou stránku věcí poeticky, ale přitom přesně vyjadřuje Zdeněk Neubauer: „Novověk nemá více zájem porozumět tomu, co se skrze jevovou stránku světa zjevuje. Chce uhádnout to, co se za jevy skrývá. Neptá se po smyslu, nýbrž po mechanismu účinku. Svět mu není tajemstvím, nýbrž problémem. Proto nemá použití pro bláznovu opilou pošetilost podkopávající každou jistotu, nýbrž žádá si střízlivého vysvětlení s návodem k použití. Ztrácí tak vlastně smysl i pro druhý pól bláznovství: moudrost. Vládcova rádce nahradí odborník.“

Velmi přeji naší fakultě, aby předávala znalosti a dovednosti na co nejlepší úrovni, ovšem přeji jí zejména, aby vychovávala nejen odborníky, nýbrž především osobnosti, stojící na všech třech pilířích našeho vzdělávání, aby si uchovala onu nostalgii po moudrosti a ptala se po smyslu věcí.

A chtěl bych popřát i našim studentům. Nebojte se být v určitém smyslu osamělí. Neztraťte smysl pro bláznovství. Nebojte se žasnout.