Archiv pro měsíc: Listopad 2015

Předvánoční literární anketa

Je mi opravdu a srdečně jedno, jak dopadne – pro pána krále, knížky se přece nepíší proto, aby se s nimi vyhrávaly ankety! Mám velikou radost, pokud mají čtenáři moje knížky rádi a nepohrdám tím. Opakuji, mám z toho velikou radost! Ale to, co se s nimi děje v Katolickém týdeníku, je jak debata na dostizích, spekulace, jak dopadne Velká pardubická. Mé nakladatelství do soutěže přihlásilo Příběhy z jiného vesmíru, ani jsem to netušil. Redaktoři zvažují sílu jednotlivých titulů, váhu a proslulost autorů, minulá ocenění daných nakladatelství, upozorňují na neznámé koně, snaží se vytvořit atmosféru očekávání a napětí a podnítit co nejvíce čtenářů  k zájmu a pokud možno i k hlasování. To je zase pracovní náplň těch novinářů, kteří chtějí, aby jejich noviny byly zajímavé, a chápu to. Copak ale píši knihu proto, abych vyhrál anketu, copak je mým zájmem být lepší, prodávanější, slavnější, než ostatní? Kdyby to tak bylo, pak napíši kuchařku. Nebo jak jsem bojoval s drogou. Nechci být ani prezidentem, ani církevním hodnostářem ani popovou hvězdou a slávu nepotřebuji.
Chápu, že moje nakladatelství knížku do ankety přihlásilo. Nakladatelství nebere žádné dotace a musí přežít a vydělávat si na živobytí a jeho zájmem je, aby se knihy prodávaly. Let´s make business. Nakladatelství řeší distribuci, reklamu a překlady do cizích jazyků. Tohle ale ať dělá nakladatelství a nespojujte to s mým jménem, nejsem s prominutím pojišťovací agent, a nikoho nechci přesvědčit, že můj produkt je ten nejlepší. Copak jsem hokynář? Copak mám po přednášce upozorňovat na to, že vzadu na stolečku jsou mé skvělé tituly, pro rozveselení smutných, potěšení zarmoucených a uzdravení nemocných? Ano, peníze z toho jsou, ale psát knihy pro peníze je jistá a přímá cesta do pekel. Málo co je jisté jako tohle.
To, že moje jméno je takto vláčeno v novinách a že redaktoři spekulují, jak dopadnu, je jejich věc. Kdybych chtěl vyhrát, nebudu psát Příběhy z jiného vesmíru – ty jsem ostatně psal pro naše táborníky, těch je už teď kdesi po republice několik stovek, pro naše vedoucí, těch už se otočilo za ta léta několik desítek, pro kamarády z Brna, většinou z Bigy, pro Martina, pro Markétu, pro kamarády, co jsme spolu jezdili vodu – tehdy, pro Natálku a její rodiče, pro farníky z Lechovic, co u toho byli, pro slečnu z deštivé zastávky. Příběhy z jiného vesmíru jsou úzkoprofilovka pro lidi, kteří jsou mi z nějakých důvodů drazí. Je to dopis a vyznání, že mi na nich záleží. Ano, cosi je zobecnitelné a cosi má přesah, několik známých i neznámých lidí mi psalo, že co popisuji v kapitole o táboře, zažili jindy a jinde v jiných kulisách, na horách nebo na svých vlastních táborech, stejný pocit, stejné chvění. Pak mám radost, že to funguje. Taky nyní dostávám denně dopisy nebo sms od naprosto neznámých čtenářů, co mi za různá místa v Příbězích děkují s poznámkou, že to nějak zarezonovalo s jejich příběhy a mám z toho čistou radost a jsem moc vděčný. Ale není to knížka, která by chtěla obsáhnout celý svět a zvěstovat konečnou pravdu. Z těch několika procent věřících je pro těch několik procent, co to třeba nějak zažívají podobně. Není to knížka pro velký okruh formule jedna.
A někdo teď obnažuje její listy, stránku po stránce, odhaduje šance, vidí ji jako věc, jako komerční produkt, zboží, které má být srovnáno s jiným zbožím v regálu. Tak přátelé moji, pro vás jsem to nepsal.