Archiv pro měsíc: Říjen 2016

Prohraná bitva

Prohraná bitva

 

Začalo to vlastně docela nevinně. Dostal jsem mail, ve kterém mě někdo požádal o přátelství. A pak další. A nazítří ještě jeden. Jak, o přátelství? divil jsem se. Dosud mě nikdy nikdo nežádal o přátelství! Přátelství vždycky nějak vyplynulo ze vztahů, nebo ze společných zážitků, nikdy jsem o něj nežádal a nikdy nikdo nežádal mě. A ještě navíc mailem! Takto, jaksi neosobně, se o přátelství přece nežádá, to je přece úplně absurdní, někomu napsat mail a prosit o přátelství, divil jsem se.

Pak mi někdo vysvětlil, že je to na facebooku a že je to normální. Někdo vidí váš profil, a protože vás třeba zná nebo zná někoho, kdo zná, tak vás požádá o přátelství a vy ho jako přijmete, kliknutím, mezi své přátele. Jenomže já žádný profil na facebooku nemám, vysvětloval jsem. No tak to Ti ho někdo založil, vysvětlili zase kamarádi. Jiných kamarádů jsem se pak začal poptávat, co mám dělat, a oni mi vytvořili jiný profil, ke kterému mi dali heslo a ten starý pak nějak zanikl nebo se ztratil, co já vím. Kamarád Eda se ujal správcovství a nějak způsobil, že mi pak maily již nechodily. Jenomže problém se nevyřešil. Přišel jsem na facebook znovu po několika měsících a nějaká slečna či paní mi tam nechala srdceryvnou zprávu – žádala jsem vás o přátelství již před měsícem, a dosud jste mi neodpověděl, a napište mi prosím ano nebo ne, ale nenechávejte mě v nejistotě! psala. Zkusil jsem odpovědět, že na facebook nechodím, že to je nedorozumění a že nabídku přátelství jistě a rád přijímám – proč taky ne?

Jenže další a další lidé, známí i zcela neznámí mě žádali o přátelství a já nechci nikoho zarmoutit, mám rád každého, a přijímám všechny. Poprosil jsem Edu, aby všechny žádosti odklikával. Opravdu jsem pak tu a tam na facebooku „byl“ – neuvěřitelná dálnice poznámek, postřehů, podivuhodností. Fotografie talíře, kdosi popisuje, co dobrého měl a jak mu to chutnalo, šest druhů zeleniny! Vy to jistě znáte lépe než já.

V emocionálním gejzíru vypráví mladá maminka, jak se vrátila z porodnice – a měla uklizeno a navařeno, dokonce její oblíbené jídlo (fotografie), takže když přijeli s malým (fotografie), čekal ji útulný a vyhřátý byt a její manžel je ten nejlepší, ale opravdu nejlepší manžel na světě! Bylo mi to nepříjemné číst, bylo to, jak když otevřete nesprávné dveře a nechtíc nahlédnete někomu do ložnice, jak zapovězený pohled do soukromí, jistě je to intimní a privátní chvíle v dějinách rodiny – ale takto se sdílet s celým světem, nechat tyhle něžnosti vyhřeznout ven, dát je do té vichřice za okny, sdílet je s přáteli a přáteli přátel a s kdo ví kým? Po té zprávě na mě vyskočilo políčko, abych nějak reagoval. Neměl jsem co říct.

Pak nahoře jiné políčko, ve kterém mě někdo vyzýval, abych napsal, co se mi honí hlavou. No teď zrovna otázky kolem lidského mikrobiomu – ale zajímá to někoho, a proč bych o tom měl pro pána krále psát – na facebook!

Chvíli se zdálo, že nastal mír a že snad jsem se všemi zadobře. Nechodil jsem na facebook, Eda poctivě a včas odklikával žádosti, a zdálo se, že je vše v pořádku. Tak jednou za měsíc, vždycky v neděli večer, jsem jen kontroloval, zda vše funguje. Čekala mě pravidelně hrst psaní, ve který mi různí lidé děkovali za přijetí a psali, že si toho velice váží a já z toho měl provinilý pocit – jak, váží? Za jedno kliknutí si mě přece nikdo vážit nemusí, navíc to naklikal Eda, říkal jsem si. Copak je pro někoho jedno kliknutí tak důležité?

Jenomže po pár měsících se sytém začal bortit. „Všimla jsem si“, psala mi úplně neznámá slečna, „že máte dva a půl tisíce přátel, to chcete říct, že nás opravdu všechny znáte osobně?“ tázala se. Jiná paní si ve zprávě stěžovala – „proč jste si mě přidával do přátel, když mi teď neodpovídáte na zprávy?“

Nemám na to odpověď. Nenuťte mě chodit na facebook. Nevím, co bych tam dělal. Mám rád každého, a když mě někdo požádá o přátelství, rád nabídnutou ruku stisknu. Ale nechtějte po mě, abych každý týden nebo každý den kontroloval, co je nového, abych psal, co se mi honí hlavou, klikal vztyčený palec na všechny hezké fotografie a psal, že jsem nezadaný, nebo zadaný nebo jak to vlastně je. Co se týče vztahů a emocí, facebook je bitva, která se nedá vyhrát. Buď vám vyčtou, že někdo není váš přítel, nebo že jich máte až příliš moc. A všichni dohromady, že neklikáte, že nesdílíte, že nejste.

Psáno pro Ranní úvahy na Českém rozhlase.