Diapozitivy z listopadu 1989, Brno

V 80. letech jsme byli na gymnáziu, znali jsme se v Brně s mukly 50. let, a oni nám vyprávěli své příběhy. Zemek seděl 12 let, Razík 12 let, Štark tuším taky 12 let, Drobný 13 let, strašné pálky. Kněží Zemek a Razík dostali původně18 roků a pak šli na amnestii. Po propuštění pak všichni s jakousi nutkavostí psali paměti, mluvili s námi dlouho o těch letech a bylo zřejmé, že něco důležitého ze své zkušenosti se snaží přenést mé generaci. Snažil jsem se pochopit, ale nerozuměl příliš.

V roce 1987 mi pater K. vyprávěl proroctví patera Pia, že se kardinál Tomášek dožije konce komunismu. Tomáškovi bylo v tu dobu 88 let. Vzpomínám na svou odpověď: Tak schválně.

Sedmnáctého listopadu 1989 byl pátek a přišly první zprávy, že v Praze se něco stalo.

V sobotu osmnáctého jsem se v černobílé televizi díval na Šaška a královnu. Divil jsem se, že to pustili.

V pondělí začala stávka. Scházelo se nás na náměstíčku v parku před děkanátem asi tři stovky, odhadem čtvrtina studentů přírodovědecké fakulty, každé ráno.
.
Byli jsme nejstarší studenti, a už v pondělí si řekli, že jsme nejspíš dostudovali. Bez jakéhokoli hrdinství, cítili jsme jen, že je to šance, která přijde možná jednou za život, a že bychom se museli stydět, kdybychom to aspoň nezkusili. Moji rodiče mě zrazovali ještě dlouho poté. Moji rodiče zažili rok šedesát osm. Taky bylo tehdy nadšení, vzpomínali, ale dopadlo to zle.

Mým stávkovým úkolem bylo jet každý den na kole na jakousi adresu a zazvonit. Muž ve dveřích měl jako jeden z prvních jehličkovou tiskárnu, běžící dvacet čtyři hodin denně. Předal mi balík výzev a prohlášení a panáka slivovice. Zima přišla v roce 89 brzo, koncem listopadu již ležel sníh a na kole se nejezdilo moc dobře. Adresu a jméno jsme nikomu z dalších nesdělovali, ani v rámci studentů. Sníh, kolo, balík prohlášení a panák slivovice

Každý den na náměstí Svobody pravidelné demonstrace, cesta kolem připravených hasičských aut. Šel jsem jednou ještě před tím do kostela. Pan farář nechal zavřít hlavní vchod, aby se proudící živly nemohly dostat dovnitř a kázal o životě a díle svaté Cecílie. Ten obraz ve mně zůstal, zavřený kostel, venku neklidné davy a kázání z jiného světa o svaté Cecílii.

První státní podnik, který se k nám přidal, bylo brněnské krematorium.

Manželé nám na fakultu přinesli dvacet tisíc, to byly tenkrát veliké peníze, jen tak. Stará paní přinesla hrnec polévky s prosbou, abychom si ji ohřáli.

Na fakultě jsme potkávali kamarádku M. jak pravidelně chodí do laboratoře. Hoří mi termíny, vysvětlovala zoufale. M. byla, tak jako my, v pátém ročníku biologie. Celou stávku den co den dodělávala diplomku. M. bylo hodné a poctivé děvče, řádně vychované k píli, pracovitosti a pečlivosti. Nikdy se k nám nepřidala.

Přes den se kreslily a vylepovaly plakáty. Externí pro lidi a interní pro nás. O tom, že televize lže, jak Rudé právo tiskne, stálo na tom pro lidi. Milujte se a množte se – ale až po revoluci, bylo na tom pro nás.

Jednou jsme cosi jeli vyřizovat na práva. Dva chlapci se dívali na video. Na náš dotaz kde jsou ostatní vysvětlovali, že ostatní lyžují. Naopak na filosofii byl všude chaos a shon, jelo se na mnohem vyšší otáčky, než u nás.

V prosinci se stávkující v Praze osmělili. Žádalo se již nejen aby příští prezident byl nekomunista, ale aby to byl nekomunista a dramatik.

V lednu jsem potkal na fakultě profesorku V. Profesoři manželé V. byli, příznačně, parazitologové, vysoce postavení straníci, říkalo se, že jsou častými hosty na sovětském velvyslanectví. Báli se jich i komunisté. Profesorka V. měla na klopě trikolóru. Ten den jsem svoji trikolóru přestal nosit.

Vlado žije v Brně, Martin taky, čas od času se vídáme. Nedávno jsem cosi četl o genových manipulacích, vedoucí laboratoře měl stejné jméno jako Radek, snad je to on. Jiří zmizel do Ameriky. Po holkách se slehla zem, Martina občas píše z Chicaga.

Sem a tam chodím na střední školy vzpomínat na listopad osmdesát devět. Svoboda není nula nebo jednička, tak že buď je nebo není, snažím se říct. Stejně jako malířství nebo poezie je to proces, který potřebuje cvik. Dvacet pět párů očí se snaží pochopit. Snad tou naléhavostí se tablety zavírají a ruce přestávají tančit na klávesnicích telefonů. Jak stárnu, začínám chápat smutek v očích kněží Zemka, Štarka a Razíka, když se snažili vysvětlit nevysvětlitelné.

(vyšlo na www.aktualne.cz)