Inteligentní plastelína

Důvodem k napsání tohoto textu je neobyčejný příběh, ve kterém žijeme, jehož jsme součástí a jemuž se snažíme porozumět. Příběh, který se snažíme pochopit jak vědou, mapující dějiny příběhu a jeho zákonitosti, a stejně tak i vírou, která hledá jeho smysl.

Pokud je vše, co si o své minulosti myslíme, správně, pak dějiny našeho vesmíru začaly před 13,77 miliardy let, před 4,56 miliardy lety vznikla naše planeta Země jako žhavá koule složená z prachu a plynů. Pak se na Zemi cosi stalo, hlína země v nás po čase otevřela oči a uvědomila si svou existenci, učinila svůj první taneční krok, před 32 tisíci let cosi nakreslila na stěny jeskyně Chauvet a o chvíli později začala přemýšlet o svých počátcích ve Velkém třesku.

Kdybychom sledovali dějiny našeho příběhu jako ve zrychleném filmu, z oné žhavé koule prachu a plynů za čtyři a půl miliardy let vyletí raketa Apollo směrem k Měsíci, tažena nejen motory, nýbrž především zvědavostí, jak to vypadá jinde. Otevřeli jsme oči a rozhlížíme se na Zemi – a pomocí silných dalekohledů i ve vesmíru kolem sebe – jako člověk, který se naráz ocitl v zámku s drahými obrazy a šperky a teď jen přemýšlí, jak se sem dostal a komu ta nádhera kolem vlastně patří. Jsme diváci v lóžích kosmického hlediště i herci na jeho jevišti zároveň, jen se nemůžeme rozpomenout, na jaké téma je hra, kterou sledujeme a vytváříme zároveň. Jsme hmota, která otevřela oči a uvědomila si, že je, hmota, která po eonech věků vyslovila své první artikulované slovo, mluvící země, která umí nezištně milovat a která jednou zemře a splyne s půdou, z níž vzešla.

My lidé jsme tančící skály, které mají chemické složení zcela stejné jako okolní svět, vápník v našich kostech je stejný jako vápník vápencových útesů kolem nás, železo v naší krvi a v železných rudách dává oběma stejnou barvu, voda našeho těla je stejná jako voda v potocích a řekách. Až jednou zemřeme, atomy našich těl dokonale splynou s okolní zemí, jíž jsou součástí, a v průběhu dalších věků čas smaže krátkou jizvu hrobu a vzpomínky, že jsme zde kdysi byli. Jak jsme vznikli a proč jsme zde, jaký je smysl vesmíru a jaký je smysl našeho přebývání v něm?

Ano, jsme uzavřeni v obrovské bublině vesmíru, jsme stejnou hmotou, z jaké jsou hvězdy, ve kterých prvky našich dnešních těl kdysi dávno hořely, víme, že jsme, a díky vědě víme, že jsme vznikali dlouho a že před námi a spolu s námi vznikaly jiné formy života. Proč jsme zde a jaký je smysl toho všeho, je největší lidská otázka.

Nejde ale o to, abychom k otázce přistoupili z již připravené pozice víry nebo z neméně předem připravené pozice ateismu, myslím, že bychom tuto největší otázku ze všech měli otevřít z pozice člověka, který se poprvé rozhlíží kolem, stojí v úžasu ze své existence, zasažen třeskutou nepravděpodobností vlastního bytí, a jen přemýšlí, co se to děje, odkud přišel, kdo je a jakého příběhu je součástí, kdo nebo co jej sem postavilo, pokud vůbec něco, a co je to za tajuplnou a kreativní hmotu, která je vědomým mnou a zároveň nevědomým vesmírem, hmotou, která nevědomými evolučními procesy dala vznik vědomým bytostem; slepý hodinář evoluce vytvořil vidoucího hodináře, člověka.

Věřící obvykle poukazují na Boha Stvořitele; tím je pro ně příběh vesmíru i jeho smysl vyřešen a dál o věci často nepřemýšlejí, ateisté stejně tak poukazují na různé biologické teorie popisující, jak se to vše stalo, a tím je pro ně příběh rovněž vyřešen, občas ještě dodají, že příběh žádný smysl nemá – jsme, protože jsme, a jsme zde, protože jsme zde, a dál nemá smysl se ptát.

Myslím, že v obou případech je to poukazování mělké, nedostačující, nedomyšlené, nedotažené až do konce. V této knize nepůjde o to, prokázat pravdu víry na úkor vědy, a nepůjde o to, prokázat pravdu vědy na úkor víry, jde o to, abychom se vším, co už o vesmíru víme, zkusili integrovat vše, co z obou oblastí víme, zkusili znovu promyslet tajemnou nepravděpodobnost naší existence, sílu hmoty, mluvící zemi, kterou jsme, která má svou svobodu, svou důstojnost, může se sama rozhodovat a může volit dobro, může nezištně milovat, může odpouštět, může přemáhat sama sebe a dokonce obětovat život za druhého.

Na druhé straně, píši tuto knihu jako věřící křesťan, jsem katolický kněz a k řadě otázek přistupuji ze svého úhlu pohledu. V určitém smyslu tak tento text nebude objektivní a přiznávám to dopředu.

Hmota našeho příběhu je inteligentní plastelína, je v ní nějak ukryta možnost života a na naší planetě tato hmota vykvetla do přibližně miliardy druhů organismů, z nichž, pravda, většina je již vymřelých, hlína, která se díky slunečnímu záření vzdouvá, bují a kvete, jak v ohňostroji dává vznik výbuchům nových druhů, je v ní úsilí žít a přežít, a jak čas postupuje, dává vznik stále dokonalejším a dokonalejším variantám života. V hmotě jsou nejen základní čtyři fyzikální síly, nýbrž i úsilí k životu a schopnost kreativity. Díky faktu evoluce narůstá množství krásy v tomto vesmíru každou vteřinou, každou vteřinou se život zdokonaluje a pokračuje tendence vedoucí ke vzniku stále komplexnějších organismů. Náš mozek sestává ze stejných prvků Mendělejevovy tabulky jako vesmír okolo. V hmotě vesmíru kolem je tedy teoreticky, a na Zemi jako možná na jediném místě v universu i prakticky, ukryta možnost vzniku mysli. Vesmír má kapacitu být vědomým.

Jednou z důležitých myšlenek této knihy je koncept první kapitoly knihy Genesis, podle kterého Tvůrce tvoří tvůrce, a všemu, co Bůh stvořil, dává do vínku část svého stvořitelského charismatu. Nepůjde tedy o to, zda Bůh do evolučního dění zasahuje nějak zvnějšku, zázračně, s občasným porušením přírodovědných zákonů, nebo skrze náhodné procesy, neurčitostí na kvantové úrovni, jak se domníval v padesátých letech minulého století William Pollard (Barbour, 2013), nebo zda Bůh vědomě kontroluje mutace v DNA, které se nám zdají náhodné, zda Bůh záměrně zapříčinil dopad asteroidu před 65 miliony let, který způsobil vyhynutí dinosaurů, nebo zda Bůh do dění nezasahuje vůbec, buď proto, že se o vesmír po aktu stvoření již nezajímá, či proto, že není vůbec.

V této knize chci říct, že skutečnost je, zdá se mi, složitější. Věřím, že Bůh je stále přítomen ve svém stvoření, i když je mnohem víc než ono, a hmota sama, věrna svému zadání, je tvůrčí; v ní samotné je zakódována schopnost evoluce – až k inteligentním bytostem schopným sebereflexe. Naše objevení se v kosmickém divadle tedy, myslím, není náhoda, nýbrž nutný důsledek vlastnosti hmoty, ze které je utkán náš vesmír. Možná, že naše planeta je jediným místem ve vesmíru, kde se okolnosti seběhly natolik šťastně, že zde život skutečně vznikl, a možná že chybělo málo, aby v našem vesmíru život nevznikl vůbec, hmota ale přesto má na všech místech vesmíru v sobě univerzální schopnost dát vznik životu a k evoluci vedoucí až k inteligentním bytostem. Dva biologické texty, citované v této knize, Morrisova práce Life´s Solution (Morris, 2003) a stejným autorem editovaná kniha The Deep Structure of Biology (Morris, 2008) tuto myšlenku evoluce, jdoucí (či přesněji z mnoha stran konvergující) až k inteligentním bytostem, podporují. I když věda jde stále vpřed a nové závěry zpochybňují staré, málokdy dochází k tak působivému souznění teologického či biblického konceptu tvůrčí hmoty s biologickými koncepty současné evoluční biologie.

(Z knihy Věda, víra, Darwinova teorie a první kapitola knihy Genesis)