Loď

XIX.
Vzácně ta chvíle přijde, chvíle jako jiskra, prudká a trvalá radost z každého nádechu, z každé vteřiny, vděčnost, že jsem a že jsem teď, že dýchám a jsem a žiji, radost ze skal a z moře, z prostých věcí, z práce a z odpočinku, z večerního jídla a spánku po únavném dni, z drobného květu modré pomněnky, těším se z nebe, z mraků a z deště a rosy, z jinovatky i sněhu, z tváří kolem, z lásky a z přátelství. Upadám do vytržení z modré levandule na zahradě, z pole stříbrných sněženek, z nepochopitelnosti celého příběhu lodi Země, z toho, že jsem takto podivuhodně vznikl, že jsem, že dýchám, miluji, obdivuji, že lidé přichází a každý má v sobě jiskru, že ať říkáme nebo děláme cokoli, toužíme po dobru. Že sice zlo jako divoké zvíře číhá u dveří duše, ale že je v mé moci ho zkrotit, že duha na oblaku připomíná zlo i věčné dobro a přísliby života. Že se večer i ráno mohu dívat z paluby své země na moře kolem, na skákající delfíny a jak si vítr hraje s květinami na palubě. Moje tělo je chrámem Dechu, katedrálou Života, chrámovou lodí Slova, které ve mně přebývá a proniká do středu bytí, do poslední podstaty mé existence, až do svazečků tančících strun, do posledních kvant energií, které mě tvoří, je jimi a vytvořilo je, jsem skrze ně, jsem s ním a jsem v něm. Najednou, velmi prostě, s čistým srdcem, vidím věci ve své jednoduchosti, takové, jaké jsou, na svých místech, zpívající pole bílých a žlutých bledulí, čistě krásných.
Přestože se občas zdá, že každý výtvor mysli a srdce člověka je v každé chvíli jen zlý, jsme zároveň nějak spojeni se zdrojem pravdy. Jsme všichni ze stejné hlíny země, pijeme ze stejného pramene, který do každého z nás vdechl vířící dech života, bez ohledu na naše víry či nevíry, jsme bratři a sestry, jsme ratolesti z jednoho kmene, kameny jednoho chrámu, buňky jednoho těla, listy jednoho stromu. Jak bychom mohli netoužit po dobru, jsme-li všichni stvořeni ze světla, které je dobré, jsme-li světlo ze světla, potomci jednoho vysloveného slova, jednoho slova, které nás živí a od věků a stále rezonuje napříč vesmírem a časem? My, trojrozměrná síť nemyslících atomových částic jak hvězd v prostoru, v život uvedené stejným dechem, jak by v nás mohl nehořet oheň touhy? Když usilujeme o dobrou věc, která nás spojí, dobro nás sjednocuje, dobro je jiskřivé, přináší radost, že děláme správnou věc, dobro jak vítr tančí na strunách našich životů. Copak můžeme netoužit po dobru, pocházíme-li všichni ze stejné krve, ze stejné mízy? Na každém záleží. Moje sestro, jsme jedné krve, Ty i já. Jsme jedna krev, jedna země, a oživuje nás jeden dech, jsme chrámy jen jednoho života, struny jen jednoho nástroje.

XX.
Zlato a stříbro bylo vloženo do mého nitra. Představuji si je jako truhly pokladů z pohádek. Každou mám otevřít a perlové náhrdelníky, diamantové prsteny a pruty z platiny a stříbra dávat těm, kteří jsou mi posláni do cesty a kteří z nich budou mít užitek. Pohádkový není poklad, pohádkové je to, že zlatých šperků a černých perel neubývá – čím víc dávám, tím víc se truhlice plní. Běda člověku, který by svůj poklad zakopal, nevyužil, nerozdal, nezískal stříbro, které nepomíjí, kterým je možno se zdarma zásobit. Hřích snad ani není především to, že činím něco zlého, jako spíš, že truhlici zakopu a nerozdávám z pokladů nitra, že nevyužívám to dobré, co do mě bylo vloženo, že neživím plamen, který byl kdysi ve mně kdovíodkud zapálen, že nerozpečetěnou schránu nechám uvnitř duše, že nikdy v životě nenatáhnu plachty a loď nechám uvázanou u bóje. Jako bychom dovedli již jen učeně debatovat o tom, jaké je moře a pořádat diskusní večery na palubách lodí v přístavech, my, kteří jsme byli stvořeni, abychom vypluli. Učenci, kteří celý život prospekulovali, jaké je asi moře, ale nikdy nesmočili prst. Myslitelé, kteří se příliš zamilovali do pravidelné stravy v klidu přístavu a teplého jídla dvakrát denně. Hřích je nevyplout.
Granátové náhrdelníky a modré tyrkysové kameny mám na rozdávání, na to, abych dával potřebným plnými hrstmi, aby svých pět hřiven vyneslo dalších pět, deset, miliardu. Abych své perly házel správným směrem, abych své svaté věci a zlaté cihly času dával potřebným, aby přinesly užitek, bez lítosti že o něco přicházím. To, že když dávám, tak bohatnu, je jeden ze zákonů našeho světa, a druhý, že bohatství lze získat jedině na Cestě, nikdy uvázaný na vyhrazeném místě v přístavu.

 

(Z knihy Loď)