Míla Nevrlý: Karpatské hry

Jsou knihy, ke kterým se čtenář vrací znovu a znovu, oblíbené knihy, které potěší a zahřejí pokaždé, když je člověk pročítá.

Karpatské hry mezi ně nepatří.

Alespoň pro mě ne.

Byl začátek osmdesátých let, bylo mi sedmnáct, měli jsme svůj, tehdy ilegální, skautsko/ministrantský oddíl a stalo se, že jsem jednoho večera se setkal s Milošem Zapletalem. Miloš Zapletal byl tehdy pro nás někdo mimořádný, guru, autorita, vůdce, autor mnoha dílů Her, které jsme v oddílu hráli, autor Výprav za dobrodružstvím, autor Sedmičky a Ostrova přátelství, jako malým nám to po večerech čítávali vedoucí na táborech. Netušil jsem, že budu mít kdy takovou čest se s ním setkat osobně. Pamatuji na jeho již tehdy bílé vlasy, černé brýle a naléhavý hlas: Přečti si Karpatské hry. A pak, aby bylo zřejmé, jak moc to myslí vážně, zopakoval ještě jednou: přečti si Karpatské hry. Nevěděl jsem, o čem mluví. Snad nějaké další hry v přírodě nebo v klubovně, napadlo mě tehdy.

Ta naléhavost ale ve mně zůstala. Koupil jsem si je – tehdy se ještě daly sehnat – a večer otevřel. Detaily si pamatuji podrobně, bylo kolem deváté. Skončil jsem ve čtyři ráno.

Pak, v dalších letech, jsem jich koupil několik desítek a všechny rozdal. Nikdy, nikdy jsem je ale už nečetl podruhé. Snad ze strachu, že by ten výbuch už na podruhé nebyl tak silný. Dodnes nemám odvahu je otevřít.

Opatrně s tou knihou. Je to katedrála lesů a hor, ve které je uprostřed tryskající pramen, Ty k němu můžeš sestoupit – a nikdy už nebude nic jako dřív.

 

Nové vydání zde:

https://www.antik-fryc.cz/