Na příbězích záleží

I.

Jsou kultury tragédie a jsou kultury naděje, a i když některé kultury  kombinují prvky obou, jsou ve výsledku nekompatibilní. V kulturách naděje jsme to my, kteří jednáme. Volíme. Proto je výsledek nepředpověditelný.  Výsledek závisí na tom, jak se rozhodneme a nemůže být znám předem.

II.

Oidipovi je ve slavné Sofoklově tragédii předpovězeno, že zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou. Rodiče věštbu znají a udělají vše proto, aby se nesplnila, a nechají malého Oidipa zabít. Nad nemluvnětem se ale slituje pastýř a Oidipús je nakonec vychováván v  Korintu, v královské rodině u Polyba. Z Delf pozná i on věštbu o svém osudu a učiní vše, aby se nesplnila. Prchá proto z Korinta od svých domnělých rodičů do Théb, aniž by tušil, že se vrací do rodného města. Cestou dojde k potyčce s jakýmsi starým vozkou a Oidipús jej udeří tak silně, že jej zabije. V Thébách se ožení s královskou vdovou. To vše proto, aby nakonec zjistil, že stařec, kterého kdysi zabil, byl jeho vlastní otec Láios, a že jeho manželka, Iokasté, je jeho vlastní matkou. Iokasté se zdrcena oběsí, Oidipús si v hrůze vypichuje oči a slepý věštec Teiresiás jej odvádí k branám Podsvětí. Ano, ten, který myslel, že vidí, vlastně neviděl, to jen slepý věštec viděl správně.

Oidipús si celou dobu myslí, že kontroluje svůj osud, aby nakonec zjistil, že ve skutečnosti je to osud, kdo kontroluje jej.  Tragédie má jistě mnoho rovin, avšak jedno poučení je jisté: svému osudu člověk neunikne, ať dělá co dělá.

Možná právě tímto se liší řecká kultura tragédie od židovské kultury naděje. Ve světě řeckých tragédií je člověk pohybován silami zvenku, které jsou silnější než on a které jsou mimo jeho kontrolu. Naopak Evropa, která je krom řecké kultury také dědičkou židovství a křesťanství, klade obrovský důraz na vlastní rozhodnutí člověka. V shakespearovské tragédii se bitva odehrává v mysli hrdiny. Hamlet ví, že je pánem svého osudu a že velmi záleží na tom, jak se rozhodne, že konflikt a rozhodnutí leží nikoli v nekontrolovatelném venku, nýbrž uvnitř něj, uvnitř jeho duše, že když udělá jednu věc, bude to mít tyto důsledky, a že když učiní jinak, i důsledky budou odlišné. V kultuře tragédie jsme hříčkami sil, které jsou mimo nás, vesmír je slepý a indiferentní k touhám lidí. Hamlet, na rozdíl od Oidipa, osud skutečně kontroluje. V kultuře naděje jsme to my, kteří jednáme, a výsledek je nepředpověditelný, neboť záleží na nás, a nemůže být tedy znám předem. Vesmír není bouře slepých sil. Židovství proto nikdy nemělo svého Sofokla. A naopak, ve starém Řecku se nikdy nenarodil Izaiáš.

 III.

Jedním z těch hlavních důvodů, proč evropská tradice, vyrostlá ze svých židovsko-křesťanských kořenů tak ostře odmítá astrologii, věštění z karet i z ruky, horoskopy a vizionáře, sudičky, vidoucí a kartáře všech možných ražení, je právě jejich představa o budoucnosti.  Základní myšlenkou je, že budoucnost existuje a my, vidoucí, ji známe.

Jsme seers,  nahlížíme za horizont událostí, v šachové partii života známe jednotlivé tahy dlouho dopředu a ze seskládání karet je umíme přečíst.

Evropské myšlení se odváží říct, že budoucnost neexistuje, to my ji tvoříme. Nejsme pěšci na šachovnici světa, kteří jsou sem a tam pohybováni osudem, hvězdami, démony či bohy, kteří nás přeskupují z pole na pole. My sami rozhodujeme. Náš příběh není dopředu dané fatum a není vepsán ani ve hvězdách, ani v ptačích vnitřnostech, neznají jej ani Delfy, ani kartáři, a to z jednoduchého důvodu: můj životopis si píši já sám.

Starověké civilizace přicházejí s cyklickým pojetím času: po létu přichází sníh, po zimě léto a koloběh se uzavírá, jak ve slavném filmu jihokorejského Kim Ki-duka, „Jaro, léto, podzim, zima… a  jaro“. Civilizace mají svůj zrod, vrchol a zánik, stará říše římská i současná Evropa. V cyklickém pojetí času války byly, války jsou a války budou.

Židovství přichází s radikálně odlišným, lineárním, pojetím času. Války byly a jsou, to ale neznamená, že války budou. Budoucnost je otevřená, jak to dopadne s naší civilizací, záleží na nás. Ano, je možný svět bez válek, je možný svět bez devastace přírody, bez znečištěných oceánů, je možný svět bez chudoby, bez dětské obrny, bez drog a bez malomocenství.  Jsme pozváni, abychom snili své sny o čisté planetě, o světě bez válek, o znovu zalesněném Madagaskaru a o zvětšujících se amazonských pralesích, a je v našich silách sen uvést v život. Pohyb vždycky začne, když někdo zdánlivě zcela mimo realitu řekne I have a dream… nebo napíše Slovo o slově.

 IV.

Na příbězích záleží, storytelling matters,  připomíná biolog Scott Gilbert. Naše různé teorie o vesmíru a hvězdách nijak chod vesmíru neovlivní. Naše teorie o nás samotných nás však naopak ovlivní velmi silně. Stáváme se tím, co si myslíme, že jsme. Pokud přesvědčíme sami sebe, že nejsme nic než zabíječští lidoopové, killer apes, nenávidící sami sebe,  nebo nahé opice,  nelišící se jinak než kvantitativně od osrstěných opic, bude to na nás mít svůj vliv. Kompetitivní, soutěživý, příběh evoluce ostatně dal vznik sociálnímu darwinismu, sociobiologii i různým interpretacím evoluční psychologie, se všemi negativními důsledky, s představou, že silní vítězí a slabí mají sloužit silným a být poraženi a že je to tak správně, s rasismem, kolonialismem a exploatací proletariátu v patách, s marxistickým bojem třídy proti třídě a podobně.

 V.

Říká se někdy s nadsázkou, že vědci jsou nahraditelní:  Na co nepřijde naše generace, to objeví generace našich studentů a na co nezbude čas jim, naleznou zase jejich žáci. Diferenciální počet vymyslel Isaac Newton, a nezávisle na něm Gottfried Leibniz. Darwin sice objevil jeden z mechanismů evoluce, kterým je přírodní výběr, nezávisle na něm ale měl stejnou myšlenku Alfred Russel Wallace. Johann Gregor Mendel položil základy genetiky, avšak jeho práce Versuche über Pflanzenhybriden zůstala nedoceněna 35 let, až v roce 1900 na stejnou myšlenku přicházejí nezávisle na sobě Erich Von Tschermak, Hugo de Vries a Carl Correns. Watson s Crickem uhodli že DNA má tvar dvoušroubovice, avšak kdyby se tak nestalo, možná že i jen pouhých několik týdnů po nich by věc odhalil Linus Pauling na druhé straně oceánu. Pauling objevil alfa helix u proteinů a věděl, že příroda má ráda spirály. Vědci jsou snad opravdu v tomto smyslu nahraditelní.

Umělci ale nahraditelní nejsou. Kdyby zde nebyl Antonín Dvořák, Novosvětská by nikdy nevznikla, nenapsali by ji ani jeho žáci, ani žáci jejich žáků. Kdyby zde nebyl Alfons Mucha, nikdo by nikdy nenamaloval Slovanskou epopej.

Totéž platí i v politice. Kdyby zde nebyl Tomáš Garrigue Masaryk nebo Václav Havel, dějiny Československa by se jistě nějak odvíjely i bez nich, i oni ovšem byli kdysi ve věku studentů – a zvedli výzvu.

Toto je silný vzkaz pro nás. Pokud rezignujeme na pozvání k umění či k politice, naše místo zůstane prázdné, díla, která nepřivedeme k životu my, nevzniknou nikdy, symfonie, které nenapíšeme, nebudou napsány nikdy, obrazy, které nenamalujeme, nebudou namalovány navěky. Dobré projekty, které nepřivedeme k životu my, nevzniknou nikdy.

 VI.

V různých etických systémech je svoboda vždy rozdělena na svobodu od něčeho a svobodu k něčemu. Svobodu od něčeho známe dobře, stávkovali jsme za ni v roce 89. je to ten typ svobody, který bych nejspíše znázornili otevřenými zdmi vězení nebo rozlomenými okovy. Svoboda k něčemu je komplikovanější. V této svobodě, kterou Jan Sokol nazývá „svoboda supermarketu“ si z nabízených položek mohu vybrat kteroukoli, ale jsem zde omezen nabídkou. I když jsou politické volby v naší zemi již zcela svobodné, pokaždé jakoby jedna strana v nabídce chyběla: tu kterou bych chtěl volit. Třetím typem svobody k něčemu je svoboda sportu, kde již mohu sice udeřit do míče nekonečně mnoha způsoby, jenže i zde jsem omezen: pravidly hry a zároveň pohyby spolu- a protihráčů. Možná není náhodou, že vyspělé demokratické země mají takovou tradici sportu: dění na hřišti divákům i hráčům připomíná, že i můj vlastní život je hra, ve které, abych si dobře zahrál, musím respektovat pravidla, a kde je třeba brát v úvahu nejen sebe, nýbrž i spoluhráče a protihráče.

Tato svoboda není danost v lidské situaci, v tom smyslu že buď je nebo není. Podobně, jako ostatní výdobytky lidského ducha – umění, hudba, poezie – potřebuje cvičení, disciplínu, každodenní rutinu a pečlivou pozornost k detailu. K této svobodě jsme nastoupili v devadesátých letech a dnes poznáváme, jak moc je tento typ svobody komplikovaný a, podobně jako technika hudby či malířství, náročný na cvik.

Svoboda není buď/anebo. Je to proces.

Sacks, J., (2009) Genesis: The Book of Beginnings. Covenant and Coversation. Maggid Books and The Orthodox Union, New Milford, USA, London, Jerusalem.

Sacks, J., (2010) Exodus: The Book of Redemption. Covenant and Conversation. Oupress, Maggid Books and The Orthodox Union, New Milford, London, Jerusalem.

Sacks, J., (2011) Letters to the next generations 2. Office of the Chief Rabbi.

Sacks, J., (2011) The Great Partnership. God, Science and the Search for Meaning.      Hodder & Stoughton, London.

Sokol, J., (2010) Etika a život. Pokus o praktickou filosofii. Vyšehrad, Praha.