Pohlednice po návratu z And

Přechod byl příliš rychlý. Tak rychlý, že se určité věci ukázaly jinak, než je člověk zvyklý, natolik překotně, že jsem nějak nezapadl do rytmu města. Ze skal, plachtících kondorů a chladných vichřic ostrých údolí noc v autobuse, den a noc v letadle a další noc, a pak už hned bez přípravy cesta tím velikým nákupním centrem. Slyšel jsem ještě svistot kondořích křídel. Ti lidé kolem byli upravení, až příliš upravení, příliš čistí a vonící, příliš, jak to říct, vydesignovaní, příliš bez poskvrnky. Kolik hektolitrů šamponu muselo být dnes ráno prolito, kolik lifestylových časopisů sepsáno, vytištěno a pročteno, kolika vrstvami krémů kůže natřeny, než se ty zástupy mohly odvážit ven, v kostýmech barevně pečlivě vyvážených, s melíry a střihy upravenými podle posledních vln, trendy lidé s trendy obličeji. Z prvního patra nákupní galerie vidím bronzového Armutidisova krokodýla a čerstvá, i ta méně čerstvá vzpomínka mi vzbudí ironickou vlnku úsměvu. Před několika dny v podvečer jsme se probíjeli kolem břehů Paraná a v noci už měli pořádné obavy. Z lián, hadů a kajmanů. Před několika dny jsme my, živí lidé, živé kajmany pozorovali, a teď tu ten umělý krokodýl leží a hlídá umělé lidi. Svět, který ztratil obsah, a zůstala mu jen forma. Lidé, kteří o něco usilují, se nestarají příliš o formu. Je prostě potřeba něco jíst a do něčeho se oblékat, ale to jsou podružné věci doprovázející myšlenku, kterou je třeba uvést v život; těžiště zájmu je jinde. Nemyslím, že by Michelangelo nebo Jan od Kříže příliš dbali na módu, neboť myslím, že byli až příliš pohlceni tím, co konali, a kde byl jejich poklad, bylo i jejich srdce, a jejich poklad byl mimo ně. Představuji si je, jak den za dnem, tvrdohlavě a bez okounějících svědků si v samotě svých nocí prosekávají cestu vpřed. Je jasné, že v zápalu občas trny rozedřou kůži nebo oděv a barvy pošpiní halenu, ale kdo by se o takové podružnosti staral.
V onom nákupním centru vypadalo vše naopak. Lidé, kteří svoji myšlenku někde ztratili nebo odložili a ve své překotnosti již nebyli s to se rozpomenout, a tak, soustředěni do sebe, vybrousili formu až k dokonalé architektuře, k filigránské preciznosti, až pak zapomněli, že tu kdy jaká myšlenka byla, a místo aby zrak dával tváři žár, jen dokonalý make up rámuje dokonale prázdné oči. Každý knoflíček na svém místě, každá zdánlivě neposlušná kadeř, tričko na milimetr přesně střižené, aby nezakrývalo víc, než nezbytně musí, barevně tvořící harmonický kontrapunkt kabelce a střevícům, forma vytažená k dokonalosti. Jenomže dojem, že forma je samoúčelná, že již nenese obsah, byl každým krokem zřetelnější.
Jídlo na sto způsobů, oblečení na tisíc způsobů, sex na deset tisíc způsobů. Co ještě vyzkoušet, jak ještě bušit do buněčných membrán, aby se dopamin vyléval v co nejvyšší míře, jakou chemikálii ještě vdechnout, vypít nebo nalít do žil, co ještě nasypat do receptorů zraku, chuti a hmatu, aby byl výsledek co nejintenzivnější?
A pak, samozřejmě, pohledy. Chvíli trvalo se zorientovat. Něco v tom nákupním centru bylo špatně, něco bylo nepříjemné, jak bodavé jehličky sněhu venku, tak podivně nepříjemné, ale byli jsme pod střechou. Venku v Andách bylo hluboké ticho, možná vysoko v horách ticho smrtonosné, ticho výškové nemoci, ticho spalujícího žáru ve dne a ticho mrazu v noci, ale přece jen ticho. Zde to bzučelo a intenzivně a krátce občas zabolelo. To, co bolelo, byly pohledy. Měl jsem paranoidní dojem, že pohledy žen, které mě míjely, dívek samotných, zadaných i nezadaných, s partnery i bez nich, dívek a žen nejrůznějšího věku, osudů a příběhů na mě vždy tisícinou vteřiny ulpěly a v tom krátkém zlomku sekundy projely moje já jak letištním rentgenem. Dílek vteřiny stačil na ohodnocení značky, vkusu, finančního zázemí, vůle, těla, svalů, inteligence, stáří a jak v počítači rychlostí světla vyhodnotil, zdali je to k dalšímu kroku, nebo ne, a v tomtéž časovém okamžiku vyslal očima zkoumavý signál, zdali by v mém vesmíru byla odezva a zdali by se oči setkaly. Tisíckrát jsem byl proskenován, než jsem galerií prošel, tisíckrát ohodnocen v nejstarší ze všech lidských her. Jenomže já už nechci hrát, nechci, protože je to jaksi všechno samoúčelné či jak to říct, podobně jako oblečení a jídlo. Vztah jen tak, na pět minut, na odpoledne, na noc nebo na rok, kdo ví, na celý život či na věčné časy, ale ani o vteřinu déle. Ta tázavě vytáhlá obočí, stíny, obtažené džíny a úzké halenky byly tak očividně soustředěny samy na sebe, na své zmrzliny, živůtky a vysoké boty, že jim na cokoli nebo kohokoliv jiného nemohla zbýt energie. Tohle chci a tohle nabízím. Podráždíš-li mi nervová zakončení tělem či duší nebo budeš-li doplněk k mému účesu, tak pojď, bav mě a pak běž pryč.
Evropa, civilizace navenek s vysokými hradbami, moderní technikou, samořízenými raketami a obrněnými pásy, ale civilizace zevnitř vykotlaná, civilizace bez myšlenky, pro kterou by se chtělo žít, bez vize, za kterou by stálo za to umřít, civilizace jako dutý strom, čekající na první lehký poryv větru, který ji bez námahy smete. Civilizace, která si v naději na rychlý let vzhůru přeťala kořeny a v rámci odlehčení hodila víru přes palubu, ale nevšimla si, že na její místo přiletěli běsi. Záměnu formy a obsahu jsem nikdy v životě nevnímal tak intenzivně jako v oné nákupní galerii u autobusového nádraží po návratu z And.
Umělci současnosti to intuitivně vyjádřili, bezděky tvoříce víc, než sami vědí. Už se není čemu vysmát, už máme za sebou skoro všechno, už jsme vytvořili parodie na kde co, postrhávali masky všem a v zápalu při tom občas někomu strhli i tvář. Znázornit vizi, nezlobte se, na to jsme my umělci příliš alternativní. Umění, které ve své prázdnotě a absenci myšlenky bezděky kreslí křivky na vysokých stupních Richtera, a i když svět kolem se ještě zdá nehybný a moře prudce ustupuje, umění ve svém chvění je nevědomým a neuvědomovaným poslem té rychlé a kolmé hradby vody.

(Z knihy Neumělcům života)