Temná láska

Na naše debaty o vědě a víře přicházíme již se svými představami, co nebo kdo je to Bůh, co je to víra a co je to církev, přicházíme s předem nastudovanými názory a argumenty, kterými zamýšlíme protivníka porazit a nechat zvítězit stranu, které fandíme a o které se z dobrých důvodů domníváme, že by zvítězit měla.

 Úplně jinak bychom Boha vnímali, kdybychom si byli skutečně vědomi omezenosti svých slov: tón, melodie někde za horizontem, temná a tichá píseň kdesi za hranicemi vesmíru. Láska, která je principem celého světa, nehmotná a beztvará, bez výšky a hloubky, mimo čas a prostor a přece v čase a prostoru, tmavé nic, ono cosi, co je zcela jiné než restituce, církevní kauzy a naše česká politika, nic, co je principem všech věcí. Nevím, zda je šťastné říkat že Bůh je osoba, Bůh je podle Eckharta nic, osoba, ale také mnohem víc než osoba, Bůh je jiný než všechny naše představy o něm. Naše mše svaté jsou velmi tápavé a lidsky neobratné pokusy věci nějak uchopit, uspořádat nějaký taneční obřad smysluplnosti lidské existence ve vesmíru, liturgii radosti a bolesti ze života, ptáci kteří uspořádali svátek vzduchu a ryby, které slaví slavnosti vody. Temné nic, smysl věcí. O tomto nemá smysl pořádat televizní debaty o vědě a víře, celé tyto debaty jsou nesmyslné, dva tábory se mezi sebou přou a v pozadí sporu jsou zážitky z mládí, hodní nebo nehodní faráři, pýcha a pokora, sympatie a antipatie k církvi a kdo ví co ještě.

 Temná láska, pronikající hlubiny černých děr, horizonty událostí i galaxie, za které nikdy nedohlédneme, temná láska, skrytá kdesi uvnitř kvarků a zpívající velmi tichou píseň uvnitř temné hmoty i temné energie, to je Bůh Židů a křesťanů, nic a všechno  ve všem, které se zajíkavě snažíme oslovit svými modlitbami, jejichž smyslem není něco k temné lásce přidat nebo ubrat, nýbrž zvětšit či zpestřit svěžími barvami vlastní obraz nezachytitelné lásky v našich vlastních duších. Židovství a křesťanství přinesou myšlenku, že se s oním nezachytitelným smyslem věcí dá mluvit, že jej mohu oslovit Ty, Abba. Kdybychom měli čisté srdce, kdybychom byli nezaujatí svými starostmi, projekcemi, vizemi a touhami řečníka vyvrátit, zesměšnit a zvítězit, kdybychom měli čisté srdce a viděli věci jak jsou. Na chvíli stát na antarktickém kopci a vidět zapadat slunce a na chvíli zaslechnout temnou a tichou melodii, to je víra, které už nechce ztrácet čas diskutováním. Příčí se mi užívat ta slova, diskutování, víra, Bůh, naděje a církev, neboť jsou příliš kontaminována současnými debatami.  V temném oceánu nikdo nechce nikoho přesvědčovat, zavalit argumenty, chce se být ticho, ticho a být ponořen do naslouchání písně, do temných melodií, vlídných a živých a jásajících a plačících, ticho písně, které na chvíli přemůže diskutující s připravenými argumenty, názory a bonmoty, ticho, které zpochybní všechna jednoduchá řešení, jak nás ateistů tak nás věřících, neboť my všichni jsme tváře jen jednoho člověka, děti z jediné rodiny. Ticho, které vyčistí mysl i srdce a připraví je k naslouchání, ticho bez  předběžných pozic a představ, bez důkazů existence Boha a bez důkazů proč Bůh existovat nemůže. Píseň ticha, která proniká naši planetu a každý atom těl diskutujících, temná píseň lásky nemající nic společného s našimi konstrukcemi, zájmy, představami, ticho smrti, až bude jednou po bitvě a budeme věci vidět jak jsou a ne skrze naše zájmy. Dva moji kamarádi nezávisle na sobě  uvěřili v Boha v noci na poušti, na Sahaře, když byli sami,  a nebylo to kvůli slovům a hluku argumentů. Nechci již nikoho o ničem přesvědčovat, chci naslouchat a  být ponořen uvnitř, dýchat a vydechovat, nechat se prostoupit tím neviditelným světlem, neslyšnou písní a nehmotnou přítomností, kterou někdo posměšně, někdo neobratně a někdo s vírou ve své obrazy, aniž by přemýšlel nad obsahem, nazývá duchem svatým, dechem svatým, přítomností, které je vše co jsme my a mnohem víc.

Bohu díky, církev vždy měla své svaté, mystiky a mnichy, kteří si velmi dávali pozor na to, aby přes houštinu krajkoví neztráceli ze zřetele podstatné, dech pravdy, myšlenku oblečenou do slova, která se stala tělem a kteří nikdy nezapomněli tančit tanec radosti z Boha. A tento tanec by tančili, ani kdyby neexistovala vatikánská katedrála, chórové lavice, ornáty nebo nebyl na světě ani jeden kostel. Spor se vede o představy Boha, o  jeho interprety a jeho pozemský personál, nikoli o dech, přebývající skrze nás, v nás a s námi a zároveň v nepřístupném světle. Kterého Boha vlastně popíráme? Boha našich představ, Boha, o kterém si zkoušíme představit, jak si ho představují věřící? Nebo vzduch, který a ve kterém dýcháme?