Velikonoce

I když se to nezdá a v lidové oblibě jsou spíše vánoce, drama velikonočních obřadů je hlubší, mystičtější – a strhující. Začíná se hluboko v zimě. Masopustní lidové oslavy ukončí přísná Popečení středa, znamení popele a velmi ostrá věta „pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se navrátíš“, používám ji při žehnání nejraději, právě pro její přímočarost, jednoznačnost, její syrovou biologickou pravdu. My, lidé, kteří porůznu na svou smrt v zábavních centrech planety obvykle nemyslíme, se s ní náhle setkáváme v čelním nárazu, ve znamení popele a pamatuj, člověče, jsi prach. Žehnávám takto v kostele čela hezkým slečnám i sympatickým mladíkům, hercům i nalíčeným zpěvačkám přes jejich make-up, bláznům i mudrcům. Pamatuj, jsi prach a v prach se navrátíš. Jen na vteřinku jsi zde, člověče, nad hladinou moře, ze země jsi povstal a do země se vrátíš.

Od Popeleční středy se klene čtyřicetidenní oblouk, mířící do centra dění. Následuje šest týdnů postu, ticha, času pro sebe, pro modlitby, pro dobré skutky. Svým způsobem nejpožehnanější, nejintenzivnější, nejmystičtější část roku. Největší věci se vždy dějí ve skrytosti, v pouštích duše.

A pak po těch čtyřiceti dnech, po obřadech Velkého pátku, po hrůze noci,  po ukřižování, po konci všech nadějí, po kameni a pečeti na hrobě, se nečekaně cosi děje, před východem slunce, první jiskra, melodie odkudsi zdaleka.

Bílá sobota začíná hluboko po západu slunce a mimo kostel, na otevřeném prostranství. Oheň zapalujeme posvátným křesáním nebo indiánským třením dřev, je posvěcena velikonoční svíce, paškál, a modlitba přináší první temně opojný závan tajemna. Ve tmě a tichu se vchází do kostela, kde hoří jenom paškál a svíce přítomných, a zpívá se první chvějivá píseň, Exsultet,  tryskající vlnami gregoriánského chorálu.

Je to píseň, kterou je znovu stvořen svět, píseň, kterou řád povstává z prapůvodního chaosu, píseň první kapitoly knihy Genesis, píseň, kterou se blikající plamének noří z temnoty a sílí s tóny váhavé melodie s tajuplnými slovy. Píseň o prvních dnech, o dějinách a o příběhu člověka, píseň o vině a o odpuštění, o světlu, které vítězí nad temnotou, o životu vítězícím nad smrtí.

Po ohni se žehná voda. Rozlévám ji do čtyř světových stran, dýchám na ni třikrát ve tvaru řeckého písmene psí, dotýkám se jí posvátným olejem ve tvaru kříže a na třikrát do ní nořím zapálený paškál, vždy hlouběji. Asociace se sexuálním stykem je na místě, ano, i zde vzniká něco nového, i zde se setkávají dva principy, z jejichž jiskry vzejde plamen.  Používám starobylé modlitby, nejsou důležitá ani tak slova, jako jejich rytmus, používám je schválně pro jejich starobylost, pohádkovou imaginativnost, právě proto, že jsou neracionální a že jsou provokací všem intelektuálům.

Následně se dotýkám rukou vody, abych tím naznačil, že má být posvěcena, a tak určena jen k posvátným účelům. Zdává se přitom, že z hlubin země pod kostelem se ozývají bubny, tak jak tato a podobná slova byla pronášena po staletí, po tisíciletí, po milióny let, co náš rod začal chodit po zemi, kdy jsme poprvé tančili kolem ohně. Přichází věk animismu, animismu, který ještě nezná rozdíl mezi duchovním a hmotným, osobou a věcí, spirituálním a materiálním:

Proto tě žehnám, tvore vodo, skrze Boha + živého, skrze Boha + pravého, skrze Boha + svatého; skrze Boha, který tě na počátku slovem oddělil od pevniny, jehož Duch se vznášel nad tebou.

Tvore vodo! Jako kněz rozdělím rukou vodu, přitom jí trochu vyleji ve směru čtyř světových stran, aby se znázornilo, že skrze svátosti se má Boží milost rozlévat do celého světa a oblažovat lidi všech národů, jak to přikázal Kristus.  Žehnám Tě, Tvore vodo.

Kmen se shromáždil kolem šamana a znovu je stvořen svět.

Rozumově je to neodůvodnitelné, ale o rozum nyní nejde. Jsme prach země, ale je v nás voda života. Smrt náhle není betonovou stěnou, o kterou se jednou roztříštíme a nebudeme víc, i v nás tryská život, silnější než smrt, světlo, silnější než temnoty.

A pak přijde samotný střed velikonoc, důvod dlouhého postu, co začalo kdysi dávno na Popeleční středu. Ve stoje, se svícemi v rukou, jsme my všichni přítomní, dotázáni po svém vztahu k dobru a ke zlu, všichni, nahlas, explicite, vědomě, se postavíme jak v soupeřících armádách na stranu Pravdy proti Lži,  na stranu Krásy proti Ošklivosti. Proti Zlu, proti všemu, co nabízí, i všemu, čím se pyšní.

Ne, že by se to v následujícím roce příliš dařilo. I v příštím roce budeme zápasit o sílu, i v příštím roce bude naše vůle napínána k nesnesení, a přijdou vážné bitvy, které ne vždy vyhrajeme. Tu a tam snad zvítězíme, často prohrajeme. O to ale nejde. Jde o vědomí, že své zápasy vedeme na správné straně, i když nejsme a asi nebudeme nikdy příkladnými vojáky.

Po obřadech následuje hluboký výdech, posezení s vínem nebo s čímkoli co teče, půst již nemá více místa. Vždyť jsme to byli my, kdo jsme v mystériu prošli přes poušť k utrpení, od utrpení přes bránu smrti, a z hlubin smrti do světla. Chvilku se z toho člověk musí vzpamatovávat.

Chodíme pak městem mezi zajíci, vajíčky, kuřátky, výkřiky o svátcích jara a slogany, že velikonoce jsou především, když je čerstvě napečeno, a lehce se usmíváme.