Před vánocemi je po vás, mladých křesťanech, poptávka. Jako každý rok se rozhlas, televize, noviny a nejroztodivnější podcasty tak trochu zblázní a zvou vás, mladí lidé, všude. Posadí vás před mikrofon, zapnou kamery, rozsvítí červené světlo a zeptají se vás, první otázku, napřímo, jak vy to máte s Bohem. Čemu věříte? Nebo komu? Jak to máte vy se smyslem života? Je nějaký?

Když byste chtěli našim posluchačům něco vzkázat do nového roku, co by to bylo?

Co jsou pro vás vánoce, řekněte nám to, abychom tomu rozuměli.

Co přejete českým zemím na vánoce?

A co přejete těm, kteří se na štědrý večer cítí šíleně sami?

Toto je úkol pro vás. Napište si to, na pár stránek. List Pražským. Řekněte jim to tak, aby si to mohli posluchači pustit při žehlení. Neteoretizujte. Neříkejte, co jste vyčetli v knížkách význačných myslitelů. Nestavějte se do pozice religionistů či nezávislých novinářů. To posluchače až tak nezajímá. Zajímá je, jak to máš ty a teď s Bohem. Ptají se, a ptají se s úzkostí.

Pane, modlíš se?

A když se modlíš, co přesně se děje?

A když se modlíš, měníš svět kolem sebe nebo měníš sebe?

Je modlitba umělecké dílo?

Pane, nauč nás se modlit, nauč nás to, řekni nám, co máme říkat.

Kam letí modlitba, pane?

Co se pro tebe skrývá za těmi písmeny, co opisujeme אדוני, dá se s tím mluvit, a jak se s tím dá mluvit, jestli se s tím dá mluvit, slyší tě někdo, když se modlíš, je tam někde ve vesmíru to veliké ucho, co se zajímá o tvé večerní úzkostné prosby, když se večer v pátém patře v křesle modlíš?

Řekni kdo jsi, řekni kým chceš být, řekni co tě trápí, řekni v čem selháváš, v čem padáš, kde bereš sílu vstát, pane, je život opravdu cesta, jsme poutníci, a jestli jsme, kam jdeme a co je cílem cesty?

Pane, je Bůh ten stařec?

Je život dobrá večeře se sklenkou vína a pak už jen ta studená a černá vesmírná nicota?

Je smrt betonová stěna, za kterou nebude nic?

Bojíš se, pane, smrti, jako se bojíme i my?

Má cenu se učit, když ty tvoje stovky hodin nad knížkami zetlí spolu s tebou?

Pane, má Bůh modré oči?

Jestli Bůh tak miloval svět, máme my taky?

Pane, proč umírají malé děti?

Co je pravda?

Jak přežít samotu vánoc, když budeš definitivně sám, po rozchodu, v nemocnici, v LDN, v samotě své noci, co bys poradil?

Proč si lidé o vánocích dávají dárky, když už všechno mají?

Je jednodušší venku napravovat zlořády světa nebo si udělat pořádek v sobě?

Nebo jinak. Napište si to tak, abyste ten text pak mohli dát svým dětem, až jim bude osmnáct. Myslete na svou dceru nebo na svého syna. Co jí nebo jemu chcete předat, pro co jste žili, o co jste usilovali, proč jste to všechno dělali, proč jste ráno vstávali a šli do práce, pro co jste se tak usilovně snažili zbohatnout, nebo proč jste se nesnažili zbohatnout, co je pro vás práce a co je pro vás odpočinek a je něco nad námi? Proč jste se rozhodli jí nebo jeho přivést na svět?

Nezajímají nás, posluchačky a posluchače našeho lifestylového podcastu, nezajímají nás matematické rovnice vesmíru, nezajímají nás šroubky, ze kterých je konstrukce vesmíru smontována. Zajímá nás oheň, který rovnicím dává život. Jestli ve vás oheň není, pak nás, pane, nezajímáte, běžte si svou cestou a nechte nás být, škoda času. K čemu, pane, je sůl, která není slaná? Je-li ve vás něco, co by nás mohlo inspirovat pro naše vlastní životy, tak nám to řekněte, a nemáte-li co, tak běžte.

Takže, mladí křesťané, dávám před vás mikrofon, zapínám červené světlo, kamery jedou: jak Ty to máš s Bohem?

Ano, ta knížka o tom, Když Bůh nikomu nechybí, je knížka, která byla napsána kolem roku 5 před naším letopočtem, v době, kdy za Augusta proběhlo velké sčítání celé říše, bylo to, když byl v Sýrii místodržitelem Quirinius. Knížka vyšla a měla veliký ohlas, zejména mezi teology a sociology náboženství, vyvolala mnoho kolokvií a diskursů. Přiznejme si s otevřeností, kolegové a bratři ve víře, situace není dobrá. Počty poutníků do Jeruzaléma se snižují, o koupi hrdliček a holoubat v chrámu již není takový zájem jako kdysi, o ovcích a beráncích škoda mluvit, všichni čekají Mesiáše politického a nikoli spirituálního a ani to slavení Pesachu již není, co bývalo, jde to s námi, bratři, od desíti k pěti. Jediná otázka našeho náboženství je, zda jsme podle Elisabeth Kübler-Rossové ještě ve čtvrté fázi deprese nebo už v páté fázi akceptace nevyhnutelného, nebo optimisticky teprve ve třetí fázi smlouvání.

Pak, po pár desítkách let, přijdeš na svatbu, nečekáš nic, prostě přijdeš na svatbu, jak se na svatby chodí a jak jsi byl mnohokrát, v saku s motýlkem a myrtou na klopě, mnoho lidí je pozváno, spolužáci z vysoké, kamarádi z volejbalu a vlastně kde kdo. Snoubenci si vybrali statek mimo velká města, jak se to dnes dělá. Ve vesnici u rybníka, dvě bílé židle, loubí s břečťanem, bílý stolek se svatebním protokolem a sváteční propiskou, auta hostů zaparkované před statkem a pak to jedno černé auto s panenkou na kapotě a bílými fangličkami. Nebudu dále napínat, byla to vesnička s divným názvem, Kána Galilejská.

Od té svatby pak začali sociologové náboženství sbírat materiál pro zase jiné studie.

Něco není v pořádku nahoře na nebi, nebo něco není v pořádku dole na zemi. My katolíci jsme přesvědčeni, že naši mladí mužové ve věku kolem maturity hledají Boží vůli, modlí se, nechají se vést a prosí za svou cestu, vše je otevřeno. Bůh pak na někoho sešle paprsek světla, povolání do kněžského stavu. Bůh sám si vybírá ty své. Mladý muž, rozechvěn omračující nabídkou, pak řekne své pokorné „fiat“. Vstoupí do semináře, stane se knězem, bez ohledu na situaci, bez ohledu na výši platu, bez ohledu na to, zda je církev právě pronásledována nebo zažívá klidné časy, bez ohledu na to, kdo je právě biskupem; to jsou podružnosti. On a Bůh, nada más.

Vstoupil jsem do semináře v roce 1990, za Brněnskou diecézi nás začalo třicet, skončilo deset, z dnešního pohledu fascinující číslo. Ještě pamatuji rozsáhlá tabla novosvěcenců v olomouckém semináři a každoroční dvojlist v Katolickém týdeníku s fotografiemi a třemi větami o každém novosvěcenci. Letos, v roce 2025, je za Brno jeden novokněz, čtyřicátník. Pro příští rok je naplánováno nula kněžských svěcení. Moje lajna, dnešní šedesátníci, bude v službě ještě deset patnáct let, za námi je v sloupcovém grafu cliff dolů do moře. Katolický týdeník věnuje každému novosvěcenci stránku a rozhovor, což si dnes může s přehledem dovolit.

Mladí seminaristé hovoří o svém povolání, faktem však je, že první krok činí oni, biskup pak z nabídky vybírá, sám však nikoho neoslovuje. Jediným dokladem o mystickém faktu povolání jsou právě ti mladí muži sami. Zde se výběr apoštolů Ježíšem Kristem na jedné straně a přijímací psychologické testy a následné pohovory do kněžského semináře na straně druhé liší.
Mayská civilizace se rozkládala na území dnešní Guatemaly, Belize, Salvadoru, Hondurasu až do Mexika, čítala prý v dobách rozkvětu na patnáct milionů obyvatel, vytvořila působivou architekturu, kalendář, vlastní písmo, astronomii, řemesla, infrastrukturu a zemědělství. Přetrvala tři a půl tisíce let; pak zanikla, z neznámých důvodů. Rebecca Costa v knize „The Watchman’s Rattle“ , která se zabývá kolapsem civilizací, nabízí dva důvody: civilizace odkládá řešení problémů na další a další generace, vše se dělá stále jako se dělalo dřív, protože to vždycky fungovalo a vždycky se to tak dělalo. Druhý důvod pak je útěk do divoce iracionálních podob náboženství, u Mayů s množstvím lidských obětí.

Polská řeka kněží chvíli maskovala situaci, dnes k nám již noví polští kněží nepřichází, sami mají málo. Deset let ještě nějak na jižní Moravě vydržíme.
Jedno z možných řešení je zvýšit úsilí, kněz zapne vyšší rychlostní stupeň. Farář u nás na Moravě má dvě mše svaté v sobotu večer a tři v neděli, pět farností tedy nějak zvládá. U nás v pohraničí je v některých vesničkách jedna mše svatá za měsíc, tedy čtyři farnosti na jednoho kněze, jednu neděli a vyšší desítky kilometrů v autě, dokud nedojde palivo. Zvykli jsme si, že to tak je. Biolog by řekl, že je to průměrné, ale že to není normální. Průměrné je mít v zimě virózu, ale není to normální.

Mít pět mší svatých za dva dny přece není normální. Rodák z Prachatic, Jan Nepomuk Neumann, redemptorista a kněz svatého života, odjel 1836 do Ameriky. Jedním z důvodů bylo, že pro něj nebylo v Čechách místa. Všechny farnosti byly obsazeny, všude byli faráři a farní vikáři, nebylo kam jít. Dnes je situace lehce odlišná.
Podle CIC paragraf 905 “1. Kněžím není dovoleno slavit více než jednu mši svatou denně s výjimkou případů, kdy je jim dovoleno předpisy práva slavit více mší svatých nebo koncelebrovat. 2. Při nedostatku kněží může ordinář dovolit ze spravedlivé příčiny binaci, ba dokonce, žádá-li si to pastorační nutnost, trinaci o nedělích a zasvěcených svátcích.“
Takže tři mše svaté v neděli, žádá-li to pastorační nutnost. Jako farní vikář jsem měl za mladých let i pět mší svatých ve všední den. Čtyři obvykle, pokud byl pohřeb tak i těch pět. Můj děkan to viděl jako správné.

Z toho mého okruhu táborových vedoucích se v posledních deseti letech hlásilo do semináře pět mladých mužů. Jak jsem je znal a znám, dobrých, dospělých, zbožných, inteligentních, s tím, jak se dnes říká, že to mají v hlavě srovnáno. Nevydržel ani jeden. Nejsem si jistý, zda je chyba v nich nebo v systému, nevím. Odešli s díky a s pokorou, avšak odešli.

Jiným řešením je nedělat nic, a počkat těch deset patnáct let s tím, že zítra se to nějak vyřeší a vyřeší to nástupci stávajících biskupů, náš problém to není, za nás to bylo ještě dobré. Jak Mayové.
Ještě dalším řešením je vložit novou intenci do přímluv „za nová kněžská a řeholní povolání“, vyhlásit den modliteb za nová kněžská povolání, nebo na tento úmysl uspořádat páteční adoraci. Zde to opět připomíná mayskou civilizaci.

Přestal Bůh volat, nebo mladí muži slyší a nedbají, nebo mladí muži přestali slyšet? Jednu věc mladým mužům nelze vytknout: nejsou líní, naopak, jsou obětaví, zakládají rodiny, často početné, vychovávají děti, proti stávajícímu trendu společnosti. Kněžství mají v úctě, avšak zároveň je nepovažují za svou cestu.
Nebo krom duchovních důvodů přichází trochu ke slovu také ty hmotné. Plat osmnáct tisíc čistého, závazek celibátu, působení v dané farnosti snad rok, snad pět, snad dvacet, ale každý měsíc kněží s napětím čtou místní věstník, zda od pondělka nedojde k přeložení do jiné farnosti. Takže z tohoto pohledu určitě ne dream job.

Tradice je živá víra mrtvých. Když by dnes za námi přišli Pavel, Petr, Jakub a Jan, co by nám poradili, jak by oni řešili problémy dneška? Co by nám řekl Ježíš Kristus, když by se nečekaně objevil na zasedání Biskupské konference?
Tradicionalismus je mrtvá víra živých. Takto se to dělalo, takto se to dělat bude. Neuhneme o milimetr, nemáme právo uhnout, cokoli změnit je zrada.

Proč o tom píši. Protože se dnes musíme připravit na situaci zítřka. Protože se musíme naučit žít s Bohem i bez kněží, zorganizovat Bohoslužbu slova, Hospodina v divadle, v bytě, doma nebo v pronajatém prostoru, nebo v kostele, bude-li přístup a možnost, nazvěte si to jak chcete. Jak v misijních oblastech. Starší, náčelník, ctěný a osvědčený, vede nedělní bohoslužby, nebo se ve vedení střídají farníci, jednou za tři roky přijede na koni kněz, požehná již oddaným párům, odslouží mši svatou, vyzpovídá a jede zase dál. Jak to dělával v Peru současný papež. Zkuste zavřít oči a na chvíli si představit, že žádní kněží v tuto chvíli nejsou, jak dál to bude s naší vírou? Jak se dál budeme scházet a čím ty chvíle naplníme.

Přátelé, chci od vás aktivitu. Chci od vás, abyste se setkávali a modlili se spolu. Abyste jen nepřijímali, co vám kněží dávají, protože to bude zboží velmi vzácné. V naší branži počítáme se zázraky. Ale nejsem si jist, zda další intence do přímluv problém vyřeší. Možná za těch deset let povstanou teologové, udělají konferenci a ukáže se, že vlastně absolutně není a vlastně nikdy nebyl problém světit ženaté muže, nebo co já vím, tam je to složitější, ženy, vykope se fakt, že jáhenky zde byly prvních tisíc let, všechno se teologicky zdůvodní a pojede se dál. Ale nevím, nespoléhejme na to. Nemusí to být špatně, otevírají se nové obzory. Věřím ve vaši víru a věřím ve vaše nadšení. Nebude to, jak to bylo dřív, za mlada, ale bude to i díky vám lepší, krize je šance, je to na vás, dveře se otevírají, jste dospělí, jste moudří, víte co chcete a víte, kam jdete. Nevím, co bude zítra, protože věřím ve vítr, v hořící keře, v plameny ohně nad hlavami, v cosi, co nevíme odkud přichází a ani kam to jde, ve Wakȟáŋ Tȟáŋka, v to, čemu dnes někdo říká Duch svatý, proto nemohu vědět, co přijde zítra. Ale dnes, scházejte se, modlete se, máte-li čas a děti odrostlé, vystudujte si klidně i teologii, považujete-li to za přínosné. Ale nečekejte, že vám duchovní servis i zítra zařídí kněží. Nezařídí, nikoli proto, že by byli neschopní nebo že by byli schopní, nezařídí vám to, protože nejsou a nebudou fyzicky. Nebudou vůbec, u nás v pohraničí již nejsou teď. A pohraničí geograficky svými chapadly již zasahuje dosti hluboko do středu diecéze.
Připravte se na to teď, a ne až za těch deset let.

Lukáš Jirsa mě oslovil, abych měl pro TV Noe rozhovor s Lennoxem, ne s Lennoxem Lewisem, s Johnem Lennoxem, matematikem, co dostane v Praze cenu a co píše knihy o vědě a o víře. Vlastně z toho mám radost. Johna Lennoxe rád poznám osobně. Ale říkám si, že už by s ním mohl vést rozhovor někdo jiný. Jsem expert na vědu a víru a taky expert na tisíc jiných témat. Mnohokrát jsem byl pozván do nejrůznějších měst, abych pohovořil o vztahu mezi vědou a vírou. Ano, správně. Neprotiřečí si, nýbrž podávají si ruce. Taky mě zvou na přednášky o křesťanství a ekologii a vůbec o encyklice Laudato Si´. Na přednášky o GMO. Na přednášky o sekvenování lidského genomu. Pro DVTV jsem diskutoval s oponentkou o uzákonění eutanazie, někde to ještě visí na webu arcibiskupství. Taky mám přednášky o Darwinovi a o evoluci a o první kapitole knihy Genesis. Pro Křesťanskou akademii o CRISPRech. A že krajina je zrcadlo duše. A o etice vědy. O životě otce Gregora Mendela a o tom, že si neumíme vážit svých hrdinů. A o etice obecně a že etika je umění žít. Dokonce mě pozvali do televize, abych pohovořil o etických souvislostech norování lišek. To bylo tak absurdní, že jsem to vzal. Václav Havel by měl jistě radost. Co jsem naopak nevzal, bylo povídání do Českého rozhlasu o financování pražské arcidiecéze, i když o tom vím přibližně stejně jako o norování lišek.

Tak si říkám, zdali by už nemohli pozvat do televize zase někoho jiného. Včera jsem pro Českou televizi mluvil o chobotnicích, protože NIH uvažuje, že by i tito inteligentní bezobratlí mohli dostat status pokusného zvířete. Nemám z těch pozvání radost, jsem introvert, netěší mě, když mě lidé znají. Nemám důvod a ani chuť být slavný. Do přednášek chodívám se sebezapřením. Předvčerem na hlavním nádraží se paní postavila pár centimetrů ode mě a ptala se, zda jsem to já. Odpověděl jsem po pravdě, že nevím. Tak vyšmátrala knihu, zamávala s ní a ptala se, zdali jsem to napsal a zdali bych jí to i podepsal. Podepsal. Pak selfie. Fotografii s opičkou. Asi bych měl mít radost. Nemám. Nedělá mi to dobře. Myslím, že jsem docela plachý a nemám rád slávu. V metru jezdím v posledním vagónu a dívám se dozadu do cyklistů. Pravda, posledních šestnáct let jsem farní vikář u Nejsvětějšího Salvátora a za tu dobu jsem jistě ledacos pochytil. Ale jsem stále plachý a jsem introvert. Myslím, že už jsem se najezdil dost.

Tak jsem napsal Nevyžádané rady mládeži a napsal jsem tam mládeži, že by mohli zase chodit do rozhlasu a do televize oni. Četla to pak spíše generace jejich rodičů. Můj dojem z té knihy je, že mladí seděli u počítačů se sluchátky a pařili hry, a maminky jim poklepaly na rameno a daly jim tu knihu do ruky, mladí si ji přečetli, uznale zatleskali, řekli, že to je přesně to, co potřebovali slyšet a že to je krásné, nasadili si sluchátka a v klidu pokračovali v střílení Marťanů. Když mě pozvali do televize abych pohovořil o křesťanství a asistované reprodukci nebo o křesťanství a potratech vlastně, už jsem pak napsal všem třem děkanům našich tří katolických teologických fakult, že tam všude mají katedry křesťanské etiky, a zdali by nemohli do té televize někoho vyslat místo mě, když chtějí přímo v zadání křesťanství plus něco k tomu. Nevyslali nikoho. Nevím, proč v naší malé zemi nemáme dvacet absolventů teologických fakult, co by uměli něco říct o vědě a o víře a dvacet odborníků, co by umělo křesťanství a environmentální etiku a dalších dvacet lidí na křesťanství a ostatní bioetiku. Máme odborníky na PPR, jasně. Já to chápu, že všichni musí honit publikace a granty a ty tituly, jak mi bylo akademiky teologických fakult sděleno.

Ne že by přitom katolíci nebyli aktivní. Jsou. Jak říká v Písmu Pán Ježíš, zhřeší-li tvůj bratr, tak to hned dej na facebook a hlásej to ze střech. V těle církve je údovost, jak víme, a zdá se mi, že ti křesťané, co rozeznali svou vokaci a poslání v tom být kritickým hlasem v těle církve, že jich je vlastně docela dost a že tělo církve pak vypadá jak ti pacienti s elefantiázou. Tahle část těla funguje bezvadně.

Rabbi Sacks má pravdu, když vyzývá mladé, aby přemýšleli o tom, co je baví a co by chtěli v životě dělat. A pak ať ale ještě přemýšlí o tom, co tento svět potřebuje. Tam, kde se to protne, spekuluje Sacks, tak tam by mohla být Boží vůle.

Moje vlastní místo v těle církve je jinde, spíše si připadám jak ten Japonec se samopalem, jak jej na dovolené v Tichomoří najdou američtí turisté v šedesátých letech, jak pořád ještě válčí. Chápu, že co se učí na teologických fakultách je důležité a že když se spolu s teology potkáme v lese, že oni touží rozeznat imanentní Trojici od ekonomické Trojice, když by ji tedy potkali. Jenomže to je zrovna ta věc, kvůli které vás do televize zvát nebudou, nebo aspoň zatím ne. Rozumějte mi dobře. Není to vina Biskupské konference. Není to asi ani vina teologických fakult. Není to ničí vina. Každý musíme začít u sebe, že.

Současná katolická církev není pasivní, naopak, je aktivní. Jednu věc umíme skvěle a umíme ji naprosto bravurně a nikdy v tom neuděláme chybu. Když to jen trochu jde, umíme naprosto neomylně ztrapnit sami sebe a nevynecháme k tomu jedinou příležitost. Když se my střelíme do nohy, nikdy nemineme. Když někdo z Biskupské konference řekne třeba „dobrý den“, v tisíci komentářích rozebíráme, co na tom bylo naprosto nepřijatelné, zcela přes čáru, a že to by si opravdu nikdo neměl dovolit. Intelektuálové si pak dokonce všímají nikoli toho, co biskup řekl, nýbrž toho, co neřekl, a co měl. V biologii tomu říkáme alergická reakce, přestřelená odpověď imunitního systému na velmi slabý podnět. Levicová média pak s jízlivostí jistě poskytnou bohatý prostor všem, kteří mají na srdci říct něco proti církvi. Kdo si kopne do Biskupské konference, je srdečně vítán. Kritici dostanou punc odvážných kritiků, co se nebojí. Kdo mlčí a nekritizuje, dostane naopak punc zbabělce, punc mlčící většiny.

Když nám někdo dluží těch sto denárů, tak co umíme v katolické církvi skvěle, je volat po retributivní spravedlnosti, uchopit bližního pod krkem, křičet ať zaplatí, co je dlužen a když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Nejde přitom o nás, jde o princip, vysvětlujeme. O těch sto denárů. S Renatou Kalenskou teď píšeme knihu rozhovorů a ona se mě opakovaně ptá, zdali se nebojím, že mě shora budou popotahovat, zda nepociťuji cenzuru od hierarchie, a že jí to kněží říkají, že žijí v atmosféře strachu, že se všichni bojí postihů a kdo ví čeho. Odpovídám, že nikdy mě nikdo z Biskupské konference nešikanoval, píši si, co chci, a jsem svobodný jak pták a lítám si, kde chci. Jako farář mám šestnáct a půl čistého, co si na mě kdo chcete vzít? Uvažuji, že něco napíši na podporu Biskupské konference, cítím vždy, a byl jsem tak i vychován, cítím vždy soucit se slabšími. Modlím se za ně a jak jsem z té Moravy, tak věřím, že budeme mít takové kněze a takové biskupy, jaké si vymodlíme. To víte, tradiční výchova.

Takže abych byl adresný. Universum čtou jistě katoličtí intelektuálové. Co se týče vědy a víry, věřím a doufám a jsem si jist, že čtete a že čtete víc než já, inteligentní jsme všichni tak stejně. Máte načteného Johna Lennoxe, Francisca Ayalu, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, Johna Haughta, Johna Polkinghorna, a Velké partnerství rabbiho Sackse. Moje mailová adresa je orko@orko.cz, je jednoduchá na zapamatování. Až mi příště zavolá Lukáš Jirsa, že by chtěl pro Noe rozhovor na téma vědy a víry, až mi zavolají z ČT nebo z Primy CNN nebo z Novy nebo z Českého rozhlasu, ať mám komu z vás napsat. Jak řekl přesně Jean Gabin ve filmu Svatý rok, já už jsem přispěl.

 Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále (mají moc dělat) zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? (1 Kor 12, 28-30)

Když Pavel ve své velké vizi církve jako těla popisuje rozličná charismata, jedno z nich jakoby stále unikalo pozornosti a nemluví se o něm skoro nikdy: pomáhat.

Lodivod nikdy nevedl skautský oddíl. Nebyl nikdy významným činovníkem a nedostal žádné vysoké skautské ani církevní ani státní ocenění, byť by je zasloužil ode všech. Nikdy nebyl tím, kdo jde vpředu s vlajkou. Jeho fotografie nikdy nezdobila přední stránky časopisů. Neprorokoval ani neměl žádné ze zářivých charismat. Avšak díky němu mnoho generací mladých, včetně mé generace, prožilo léta skautského života, řekl bych nejkrásnější léta života vůbec, za totality i ve svobodě. Někdy kolem roku 1969 Lodivod se sourozenci koupili chalupu ve vesničce Skála, bez vody a se suchým záchodem. Jaksi ale začali jezdit mladí a poprvé se projevilo Lodivodovo charisma být katalyzátorem událostí. V roce 1974, v období hluboké totality ve vlně po Pražském jaru, přijela první skupina ministrantů na letní tábor, dnes bychom řekli na „chaloupku“ nezávisle na salesiánském hnutí, zhruba ve stejné době jako Salesiáni. Tzv. Skály pro ministranty tohoto kostela trvaly do roku 1981, následně začali jezdit mladí ze spřízněného kostela od svatého Jakuba, kterým po revoluci Lodivod chalupu nakonec věnoval. Viděno prizmatem dneška, je až neuvěřitelné, v jak nevyhovujících technických podmínkách, na chalupě, ne zcela šťastně umístěné ve svahu a u silnice a bez tekoucí vody dokázali tehdy Jumbo, Petr,  pozdější Lodivodův zeť, a Cacadu, Zdeněk,  vykouzlit tolik nezapomenutelných letních pobytů. Skála, nejšťastnější chvíle mládí. Lodivod tyto pobyty nikdy nevedl. Posedával  na zápraží, jak ho známe, s propletenýma nohama, kouřil, a tvářil se nezúčastněně. V roce 1981 přišel první ministrantský stanový tábor, z pohledu tehdejší doby drzost, navíc uváděný jako 325. oddíl Svazarmu, který Lodivod nějak domluvil s kolegou Milanem ve Stavoprojektu. Celé to domluvil a zorganizoval on a objel i všechny rodiny všech ministrantů, budoucích táborníků. Na táboře samotném, ustoupil do pozadí, a  jak ho známe, sedával před vůdcákem, kouřil, tvářil se nezúčastněně. Někdy v polovině osmdesátých let jsem se už pak sám dostal do vedení. Lodivod nám nikdy do toho nemluvil, a když už promluvil, brali jsem jeho slova vážně. Bylo to v těžké době, kdy ze strany tehdejšího brněnského děkana byl požadován kompletní seznam ministrantů s adresami, který ovšem ministranti nikdy nedodali. Stačilo by oba seznamy porovnat. Za tohle se do vězení chodilo.

Po roce 1989 Lodivod vyrestituoval lesy a logicky bylo tábořiště přesunuto do jeho panství a vznikl oficiální skautský oddíl. Od roku 1994 začaly naše tábory pro středoškoláky a později vysokoškoláky. Lodivod se účastnil všech, seděl před vůdcákem, kouřil, nemluvil nám do toho, tvářil se nezúčastněně, díval se, jak roste dílo. V úvodním táborovém projevu pro vysokoškoláky jsem jej vždy představil jako toho, který nás ve skautském životě učil chodit po dvou a díky kterému to tady všechno může být, fyzicky i duchovně. Rok za rokem to takto šlo až do roku 2021, myslím dnes s vděčností na již stovky, možná už nějakou tu tisícovku mladých lidí, kteří tábory prošli. Pod úspěchy skautských táborů jsou podepsána jiná jména, ale pod každým jedním od roku 1974 do 2022 je pod nimi někde dole a nenápadně podepsán Lodivod.

Slovy svatého Pavla, Ludvík Kolek zasel, Lodivod zalil,  Bůh dal vzrůst.

V osmdesátých letech nás Lodivod naučil hrát Diplomacii, strategickou hru, která učila vyjednávat a učila myslet dopředu, hru na nejméně čtyři intenzivní hodiny, mnoho sobotních odpolední jsme pak strávil u něj na Brožíkově, hráli a pak večer cestou domů rozebírali pozice a herní tahy jednotlivých států. Tvarohové taštičky tety Jitky si pamatuji dodnes.

Někdy se Lodivod nechal uprosit a měl pro nás přednášku o etiketě. Jakožto šlechtic ji měl v krvi, pochopili jsem od první vteřiny, že něco jiného je si o etiketě přečíst knížku a předávat teorii, něco jiného je v ní být vychován. Lodivod byl old school, galantní v tom nejpřirozenějším slova smyslu. Skvělý tanečník, krom jeho milovaného valčíku uměl výborně i foxtrot, tango a další.

Jeho zbožnost byla cosi intimního, Lodivod nepatřil k těm, co o sobě a vnitřních pocitech rádi a obsáhle vypráví a co se zaujetím nahlas rozebírají svoje nitro. Modlil se hodně, během let víc a víc, a krom Diplomacie a táborových porad jsme na Brožíkovu zase s jinými skupinami chodili na modlitební setkání. I při modlitbě byl jaksi starosvětsky galantní, citlivý a introvertní.

Ovšem určitou auru kolem sebe vytvářel. Jak to bývá  u velkých svatých, zvířata a malé děti ho milovaly, instinktivně. I cizí psi a cizí děti v něm spontánně a ihned rozeznali dobrého člověka.

Jako se říká, že za každým vítězství Alexandra se skrývá Aristotelés, za Lodivodem se takto skrývala teta Jitka. Měli spolu tři děti. Podporovala ho ve všem, brala na sebe všechna rizika i úzkosti doby a dveře byly díky ní vždycky otevřeny, vždy laskavá, vždy milá, vždycky s otevřeným srdcem.

Lodivod byl muž a šlechtic se vším všudy, s mužskými zálibami, které mu teta Jitka trpělivě tolerovala i jej v nich podporovala. Několik z našich, inspirováni jeho příkladem, si udělali zbrojní pas, za petrínských let Lodivod brával studenty na střelnici a učil je střílet z pistole. Milovník numismatiky, s cennou sbírkou antických mincí. Jen jednu zálibu jsme s Lodivodem nesdíleli. Jeho sbírku drahých kamenů, zejména briliantů, což ovšem bylo dáno našimi finančními možnostmi. K dokreslení Lodivodovy povahy je třeba říct, že Lodivod všechno rozdal, nikdy nebyl na penězích závislý a i když řídil za celou rozvětvenou rodinu rozsáhlé restituční nároky, nikdy pro sebe nic nechtěl, žil až do smrti v panelákovém bytě na Lesné.

Nikdy nejedl zeleninu, s poznámkou, že jsme se nedostali na vrchol potravinové pyramidy, abychom jedli trávu.

Nikdy nikoho z nás nenaučil kouřit. To jsme zvládli sami.

Jeho skautská přezdívka předznamenala jeho život. Lodivod není kapitán, nemá hodnosti a nepíše se o něm v dějinách námořnictví. Je to ale ten, kdo loď převezme v obtížných vodách, kdo je specialista na těžké vody.

Někteří mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, píše svatý Pavel.

Lodivod nikdy nedostal žádné vyznamenání skautské, církevní ani světské. Díky němu ale několik generací, stovky či tisíce mladých poznali, že víra v Boha, víra v kamarády a vztah k přírodě jsou spolu intimně spojeny.

Těšíme se na brzkou shledanou, Lodivode. Nevíme, kdy umřeme, ale jedna věc je jistá.

První startku v nebi si dáme s Tebou.

Josefe a Petro, snad mohu říct za všechny, že od chvíle, kdy jsme vás poprvé uviděli spolu, před mnoha lety, jsme se těšili na tuto chvíli. A ona je zde. Trochu jak stařec Simeon volám Nunc dimittis servum tuum, Domine, secundum verbum tuum in pace: Quia viderunt oculi mei salutare tuum.

Josefe, svěřuji Ti Petru, aby byla svatá vedle Tebe a s Tebou. Petro, svěřuji Ti Josefa, aby byl svatý vedle Tebe a s Tebou.

Když sloužil mši svatou svatý Serafím Sarovský, lidé prý viděli kolem oltáře zástupy svatých. I my je dnes vidíme.

Věřím, že nyní vidíte jeden druhého tak, jak vás vidí Bůh. Že jeden druhého vidíte jako stříbrnou svátost, s duší vnitřně vyzlacenou, jako klenot, vrchol stvoření, nejkrásnější diamant na Zemi, kolem oltáře svaté, kteří nás předešli se znamením víry, anděly v bočních lodích, Petru, která je zářící monstrancí, Josefa, který je též, bělostné anděly nad námi, bytosti Boží. Jeden pro druhého se stanete svátostí, viditelným znamením neviditelné Boží lásky, prostorem, skrze který zahlédáte světy nekonečných propastí moudrosti, štědrosti a poznání  na opačné straně nebe. Jedna duše, jeden duch, jedno tělo. Z dvou vyšlehne plamen

Muž není člověk, ani žena není. A muž nemůže vědět, kým je, když je ho jen polovička! Hledejte nejprve Boží království, máte na svém oznámení. Je to záznam z deníku vás obou. Hledali jste Boží království, a paradoxně našli kohosi nečekaného, jeden druhého, a jeden v druhém Boha.  Protože Kdo nemiluje svou snoubenku, kterou vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí, píše zhruba svatý Jan. Ano, Terezie sice říká solo Dios basta, ale člověk ke své dokonalosti potřebuje nejen Boha, nýbrž přece i člověka, neboť člověk je muž a žena. Celý svět nemůže dát člověku to, co mu může dát jeden jediný člověk! Tomista Josef Pieper:  Co potřebujeme krom a nad faktem naší pouhé existence je: být milován jinou osobou. To je udivující fakt. Být stvořen Bohem nestačí, zdá se; fakt stvoření si žádá pokračování a zdokonalování kreativní silou lidské lásky[1]. Boží království hledáte dál, příslib se naplnil: všechno ostatní vám bylo přidáno.

Spojením dvou vzniká cosi nového, kvalita, která zde nikdy předtím nebyla, člověk. Někdy se populárně mluví o vzájemné chemii mezi partnery, ale ten postřeh je hlubší. Spojením dvou chemických látek vzniká nová sloučenina, s vlastnostmi neodhadnutelnými jakkoli hlubokým průzkumem původních atomů. Koho by napadlo, že z kyslíku a vodíku vznikne voda! Že pijeme vzduch! Jindy spojením dvou chemikálií vznikne plamen. Podobně jako stereo hudba není ani manželství jen součet reproduktorů, ale cosi nového. Tohle je metafora manželství. Ať z vás dvou vznikne nová kvalita, oheň, bouřlivá reakce, sladkost pro všechny okolo. Nebýt sám je jen první krok. Tím druhým je – být jeden. Dnes se nad vámi objeví jazyky jako z ohně a budou vás provázet přinejmenším do smrti.

A nejen plameny ohně dnes a zde v kostele. Duch svatý, píše Pavel, se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním, vzdechy, které nelze vyjádřit[2], táhlým úpěním skal. Slyšeli jsme je všichni v nocích nahoře v Andách. Věřím, že to už tehdy se nebe modlilo za vás dva.

David to říká přesně Ach, Hospodine, můj Bože, jsem obyčejný člověk z bezvýznamné rodiny, a tohle se mi děje! Pokračuje:  tys mne přesto povýšil až na královský trůn. A jako by ani to nestačilo, nyní mi, Bože, slibuješ, že se navěky postaráš o budoucnost mého rodu. A udiveně: Jednáš se mnou, Hospodine, můj Bože, jako kdybych byl nejvýznamnější ze všech.

Jak jsem si zasloužil! Jako by to mluvila Maria při zvěstování, jako by to mluvila Alžběta při navštívení. Takto mluvíte vy.  Je to příběh každého z nás.

Stali jsme se vyvoleným národem – dayenú.

Vysvobodil jsi svůj národ z Egypta – dayenú.

Prohlásil jsi nás za své – dayenú.

Nyní se, Bože, postaráš o budoucnost našeho rodu.

Pro každého z nás zde v tomto kostele to platí: jsem obyčejný člověk – a takové požehnání! Jednáš se mnou, Hospodine, můj Bože, jako kdybych byl nejvýznamnější ze všech.

Jsme pozváni k svatosti, papež František volá Přál bych si, abys poznal to slovo, to Ježíšovo poselství, které Bůh touží říct světu tvým životem. S některým zde přítomnými se neznáme osobně, neznáme své příběhy, a my starší již za sebou máme životní zvraty, hříchy,  a někdy ne úplně příjemné zážitky. Minulost ale nikdy není překážkou budoucnosti, chci říct naléhavě všem a každému, kéž bys poznal poselství, které Bůh touží říct světu tvým životem.

Dítě to vnímá tak, že jsou všechny životní možnosti otevřeny a kolik kalendářně dospělých si na otevřených životních možnostech zakládá až do konce života, aniž by se kdy vydali na cestu. „Všechny životní možnosti otevřeny“ ale ještě neznamená vůbec nic. Ty jsi, Petro, a Ty, Josefe, jste zvolili tu jednu cestu, vzdáváte se všech ostatních cest, sledujete zlatou nitku ve skalách a ona je den za dnem silnější, až vás přivede k pokladu. Láska je odevzdání, nejen odevzdání sebe, nýbrž i odevzdání všech jiných cest, volba té jedné jediné. Jak obchodník, který je oslněn krásou perly, té jediné. Prodá všechno, co má, prodá všechny cenné a vzácné černé a růžové a bílé perly, které doposud nastřádal, všechny krabice lacinějších perel a perliček, opustí otce i matku, opustí své přátele, opustí sám sebe, opustí všechno, a koupí tu jednu. Skrze manžela, skrz manželku, zahlédá Boha. Pokud je perlou Bůh, je to nebe a stane se zvláštní věc,  skrze Boha znovu dostanete všechno, neboť všechno ostatní vám bude přidáno. Co dáte Bohu, dostanete mnohonásobně zpět a když dáte Bohu své všechno, on vám dá taky své všechno. Jenže všechno u Boha je opravdu všechno.  Tak, jak to říká Bůh, říkáte i vy jeden druhému: všechno mé je tvé. Vy jste ti, kteří opustili všechno, a vydali se na cestu – stokrát víc dostanete a budete mít podíl na věčném životě. Vaše tváře zkrásní.

Jste smrtelní lidé, ale dnes zakoušíte svátost, dotek dvou duší, která vytvoří most přes propast smrtelnosti, vytvoří cosi, co je věčné. Milovat přece znamená říct – ty nezemřeš! Vaši vnuci a pravnuci sem budou přicházet a vzpomínat, že zde a tehdy začal jejich příběh. Dnešní den je v čase a je zároveň mimo čas, jako i Bůh je a jako jste vy. My se s vámi dnes učíme, co je to kontemplace: kontemplativní člověk vidí to stejné, co vidí všichni okolo, ale vidí to jinýma očima. Milovat opravdu znamená říct, ty nezemřeš.

Je to banální připomenout, že dříve se tak říkalo, že kdo to myslí s Bohem vážně, musí jít nutně do řádu či do kněžství, a kdo se necítí na vrchol, kdo chce žít průměrné, ordinérní životy druhé ligy, zůstává v manželství.

Pak se doba posunula a nastal další krok, ve své době radikální, výrok druhého vatikánského koncilu, že kdo touží po vrcholcích, po hlubokém, mystickém, kontemplativním životě s Bohem, může jej nalézt na obou stranách klášterní zdi, v klášteře i v manželství.

Nejsem si jist, zda se dnešní svět neposunul ještě dál, do třetí fáze, a zda pro mnohé seminární, kněžské či řeholní komunity neplatí, že kdo chce přežít život na rovině, bez ohně, kdo chce žít průměrný, ordinérní život bez otřesů, komu stačí klidný život v závětří druhé ligy, volí útočiště v  řádu nebo kněžství, zatímco kdo to myslí s Bohem skutečně vážně a touží po vrcholcích, volí manželství. Nevím. Snad ještě někde jsou kontemplativní komunity oddělené od světa, kde pro nás prosekávají cestu, vymýšlí a cizelují modlitební know-how, pro nás, kdo žijeme ve světě a usilujeme o to nebýt ze světa. A možná jsou ty kontemplativní komunity tvořeny stále častěji manželstvími. Vaše pozvání do manželství je v každém případě úzká cesta do skal, stoupání na horu. Aquinas to říká, že ono dokonalé manželství není pro všechny, že je rezervováno jen pro úzkou skupinu. Ale, říká se v apokryfu, možná se najdou na světě jen dva, kterým se to podaří. Ale i kdyby byli jen dva, tak to stálo za to – řekl si Bůh při stvoření člověka.

Taková energie je v manželství.

Jste pozváni k manželství kvůli vašemu posvěcení, abyste byli jeden pro druhého svátostí, duší, za kterou jste odpovědni, nikoli kvůli vašemu komfortu. Nikoli jen k svátosti stavu, nýbrž zejména k stavu svatosti. Do nebe půjdete buď spolu, nebo vůbec.

Dnešní den je pro vás den Proměnění Páně, kdy Petr, Jakub a Jan vidí na chvíli realitu tak, jaká opravdu je, jak na mších Serafima Sarovského. Musí ten zážitek mít, aby jejich víra přežila, až uvidí soud, bičování, trním korunování, ukřižování, pohřbení, až přijde noc Velkého pátku. Přijdou i pro vás všední dny, kdy se slepě budete muset spolehnout jeden na druhého a na Boha, dny kráčení do temnot. Uchovejte si  vzpomínku na dnešní den, na světlo ze světla, kterým jeden pro druhého dnes a navěky jste, světlo, které dnes vidíte a zítra již ne, uchovejte si  vzpomínku na zářící monstrance, vzpomínku na anděly v bočních lodích i na anděly nad vámi a na zástupy svatých kolem obou stran oltáře. Na všechny svaté, kteří nás předešli se znamením víry, a dnes nespí, dnes jsou zde a modlí se za vás. Vzpomínku na vaše předky, kteří jsou zde, které jste znali i které jste neznali, na Ludvíka Kolka, který teď klečí zde u oltáře a modlí se za vás, na otce Josefa Šika, který stojí v pozadí a tiše se za vás modlí, i na Josefa Poštulku, který už už chce jít vybírat.

Druhé čtení, které jste vybrali, je o Božích vyvolených, svatých a milovaných. Uchovejte si vzpomínku na dnešní den, neboť jedna věc je jistá, a Josefe, pamatuj na proroctví Miloše Doležala:  Boží vyvolení, svatí a milovaní nemají a nikdy mít nebudou jednoduchý, klidný, bezbolestný život.

Pieper, J., (1989) An Anthology. Ignatius Press. San Francisco. str. 40[1]

[2] Řím 8, 26

Rozhodující proměny v dějinách světa byly bezesporu spolupůsobeny dušemi, o nichž žádná dějepisná kniha nepojednává. A kterým duším vděčíme za ty rozhodující proměny v našem osobním životě, to se dozvíme až v ten den, v němž bude všechno skryté odhaleno.

Papež František[1]

Chci říct, že máme nového svatého. Že farnost svatého Tomáše, Brno, a kdo ví jaký další zemský okrsek má nového patrona. Chci mluvit o vděčnosti, že nám bylo dáno vidět, mluvit, zažít, vnímat, jaké to je, být svatý. Chci psát o Ludvíkovi, který nikdy neřekl o nikom jediného špatného slova, nikdy, co pamatuji, s obvyklou, trochu ostýchavou pokorou. Naslouchal mnoho, mluvil vlastně málo, krom přednášek, kdy uměl mluvit rychle a naléhavě. Nikdy o sobě.

Nekrology budou vzpomínat na geniální Senetářov, na Hustopeče i Břeclav, na zahraniční výstavy obrazů, i na mnohá významná ocenění. Pokud si vzpomínám, Ludvík Kolek o svých oceněních nikdy nemluvil, neumím si ani představit, že by mluvil. Byl přesným opakem celebrity, jak si ji v Praze představujeme. Jistě, v těch kostelích i v těch obrazech i ve schole gregoriánského chorálu, kterou tolik desítek let obětavě vedl,  je kus jeho duše. Jednou mi ještě jako mladíkovi řekl, že z toho, co namaloval ve dvaceti, by nezměnil ani čárku. Ale o stavby nejde, ani o obrazy.

Ludvík jednou řekl, že nejcennější chvíle v jeho životě byly chvíle s Pánem, tak to řekl, a že jestli něčeho v životě lituje, tak jen toho, že jich nebylo víc. Což bylo překvapivé, neboť Ludvík se modlil mnoho, vlastně vždycky co pamatuji, se pořád v druhém programu vědomí nějak vnitřně modlil, ať už dělal cokoli. S námi se modlil vždycky na začátku setkání, krátce, věcně, ale měl jsem dojem, že nespalující plameny šlehají kolem. Z toho se pak zhmotnily ty kostely i obrazy. Ale o ně opravdu nejde, nebo ne na prvním místě.

To hlavní, co Ludvík Kolek vytvořil, bylo, že se ty plameny jeho života s Bohem zhmotnily ve stovkách či tisících proměněných lidských srdcí. Kursy charismatické obnovy probíhaly několikrát týdně pro různé skupiny, rok za rokem, s jakousi sveřepou vytrvalostí, desítky let, před revolucí, po revoluci, znovu a znovu. Propracovávané stále dál, ale pořád stejné, s nekončícím množstvím zájemců. Průřez moderní teologií, úvod do mystiky, měnící životy přítomných. Komplikovanou logistiku zajišťovala Luďka Koukalová, stojící v pozadí, naprosto nepostradatelná, pokorná, Luďka, bez jejíchž charismat by Ludvík nemohl udělat mnoho. Luďka, která Ludvíka posledních mnoho let tiše a věcně dochovala k smrti. Všichni jsme věděli, že se tak stane a tak se i stalo.

Ludvík nebyl typem duchovního vůdce, jak si jej představujeme. Stojící vždycky jakoby v pozadí, naslouchající, ale co naplat, lidé se hrnuli odevšad a stále, přitahováni kdo ví čím. Jeden týden přednáška, text Písma svatého a rozbor příběhu, fascinující, duchovní, mystický rozbor příběhu, člověka, který prožil, o čem mluví, pak druhý týden modlitba na téma přednášky.

Když jsem se na kurs chystal já, řekl nám tehdy, jazykem, kterému jsme rozuměli, že je to, jako kdyby do místnosti přišel Thor Heyrdahl, odložil klobouk, a pozval nás na plavbu na voru Ra. Tak se i stalo. Absolvoval jsem kurs charismatické obnovy jako student, a jeho vyústěním pro mě bylo mimo jiné rozhodnutí ke kněžství. Pak jsem studoval pět let teologii, ale jestli něco mělo a má vliv na můj život s Bohem, tak to byly a stále jsou především Ludvíkovy přednášky, nebo, spíše, jeho život s Bohem. Nenašel jsem v Praze nikoho, jako je Ludvík Kolek. Ludvíka si vážili všichni, vzdělaní i prostí, a on naslouchal každému. Mluvil o tom, že vztah člověka k Bohu je jak nádoba, která když pramen tryská, se naplní, přeteče pak a živá voda se vyleje na všechny okolo. Ludvík tak bezděky popsal svůj vlastní život.

Už dávno před rokem osmdesát devět Ludvík věděl, že chce založit komunitu, něco trvalejšího, než jen roční kurs pro zájemce a absolventy pak nechat být. Po revoluci se otevřely hranice, a byl v tom kus pokory, nezaložit nic nového, ale stát se součástí francouzské komunity Emmanuel, která byla nejblíže tomu, co Ludvík chtěl. Náhodou jsem měl možnost francouzskou i belgickou komunitu Emmanuel poznat blíže. Každá komunita v každém městě je jiná, ty frankofonní byly spíše pro určitý věk, mnoho mladých přicházelo a po několika letech zase odcházelo, svým způsobem byly hodně volné a místní to tak i chtěli. Brněnská komunita nesla charisma svého zakladatele. Byla hluboká, propracovaná, citlivá, měnící život, je taková i dnes. Věřím, že v ní bude Ludvíkovo chrisma pokračovat.

Mše svatá o půl osmé ráno, u svatého Tomáše, každý den krom neděle. Ludvík chodil pravidelně, den co den, já občas, jak školní rozvrh dovoloval. Pak, tenkrát jsem to nemohl či nestihl docenit, se mnou, pěšákem, studentíkem biologie, jakých tehdy byly tisíce, Ludvík chodil pěšky až k fakultě na Kotlářské a mluvil o Bohu. Pak jsme se rozloučili a on pokračoval oklikou do ateliéru v Masarykově čtvrti. Několikrát týdně, týden co týden, mnoho let, nesčíslně hodin. Kvůli pěšákovi.

V pondělním úklidu kostela, rovněž týden co týden, Ludvík nosil kbelíky s vodou a smýval podlahu se smetáky a hadrami stejně, jak ostatní. Už tehdy jsem si říkal, zda by nemohl šetřit čas a dělat kvalitativně důležitější práci. Mohl, ale nechtěl.

Protože měl svobodné povolání, během komunistického režimu byl naoko zaměstnán ve farnosti jako údržbář. Ano, jsem údržbář, říkal mi a v očích se trochu smál.

Nyní čísla časopisů s nekrology vyjdou, a po nich za týden přijdou zase nová čísla časopisů, zájem opadne a svět bude mít jiné své zájmy a jiná témata. Žádná dějepisná kniha o Ludvíku Kolkovi pravděpodobně nebude široce pojednávat, i když, kdo ví. Ale je to jedna z těch duší, kterým vděčíme za rozhodující proměny v našem osobním životě. Jejíž vliv je trvalý. Papež František to musel psát o něm. Viděli jsme to, vnímali jsme to, žili jsme na doteku s plamenem. Je mi jedno, jestli bude svatořečený oficiálně ve Vatikánu nebo ne. Protože svatý je a protože to ví všichni, co Ludvíka znali. A protože to ví Bůh.

[1] Papež František, (2018) Gaudete et exsultate. Radujte se a jásejte. Apoštolská exhortace o povolání ke svatosti v současném světě, přel. Jaroslav Brož, Paulínky, Praha, čl. 8., str. 11.

Jsou knihy, ke kterým se čtenář vrací znovu a znovu, oblíbené knihy, které potěší a zahřejí pokaždé, když je člověk pročítá.

Karpatské hry mezi ně nepatří.

Alespoň pro mě ne.

Byl začátek osmdesátých let, bylo mi sedmnáct, měli jsme svůj, tehdy ilegální, skautsko/ministrantský oddíl a stalo se, že jsem jednoho večera se setkal s Milošem Zapletalem. Miloš Zapletal byl tehdy pro nás někdo mimořádný, guru, autorita, vůdce, autor mnoha dílů Her, které jsme v oddílu hráli, autor Výprav za dobrodružstvím, autor Sedmičky a Ostrova přátelství, jako malým nám to po večerech čítávali vedoucí na táborech. Netušil jsem, že budu mít kdy takovou čest se s ním setkat osobně. Pamatuji na jeho již tehdy bílé vlasy, černé brýle a naléhavý hlas: Přečti si Karpatské hry. A pak, aby bylo zřejmé, jak moc to myslí vážně, zopakoval ještě jednou: přečti si Karpatské hry. Nevěděl jsem, o čem mluví. Snad nějaké další hry v přírodě nebo v klubovně, napadlo mě tehdy.

Ta naléhavost ale ve mně zůstala. Koupil jsem si je – tehdy se ještě daly sehnat – a večer otevřel. Detaily si pamatuji podrobně, bylo kolem deváté. Skončil jsem ve čtyři ráno.

Pak, v dalších letech, jsem jich koupil několik desítek a všechny rozdal. Nikdy, nikdy jsem je ale už nečetl podruhé. Snad ze strachu, že by ten výbuch už na podruhé nebyl tak silný. Dodnes nemám odvahu je otevřít.

Opatrně s tou knihou. Je to katedrála lesů a hor, ve které je uprostřed tryskající pramen, Ty k němu můžeš sestoupit – a nikdy už nebude nic jako dřív.

Nové vydání zde:

https://www.antik-fryc.cz/

I když se to nezdá a v lidové oblibě jsou spíše vánoce, drama velikonočních obřadů je hlubší, mystičtější – a strhující. Začíná se hluboko v zimě. Masopustní lidové oslavy ukončí přísná Popečení středa, znamení popele a velmi ostrá věta „pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se navrátíš“, používám ji při žehnání nejraději, právě pro její přímočarost, jednoznačnost, její syrovou biologickou pravdu. My, lidé, kteří porůznu na svou smrt v zábavních centrech planety obvykle nemyslíme, se s ní náhle setkáváme v čelním nárazu, ve znamení popele a pamatuj, člověče, jsi prach. Žehnávám takto v kostele čela hezkým slečnám i sympatickým mladíkům, hercům i nalíčeným zpěvačkám přes jejich make-up, bláznům i mudrcům. Pamatuj, jsi prach a v prach se navrátíš. Jen na vteřinku jsi zde, člověče, nad hladinou moře, ze země jsi povstal a do země se vrátíš.

Od Popeleční středy se klene čtyřicetidenní oblouk, mířící do centra dění. Následuje šest týdnů postu, ticha, času pro sebe, pro modlitby, pro dobré skutky. Svým způsobem nejpožehnanější, nejintenzivnější, nejmystičtější část roku. Největší věci se vždy dějí ve skrytosti, v pouštích duše.

A pak po těch čtyřiceti dnech, po obřadech Velkého pátku, po hrůze noci,  po ukřižování, po konci všech nadějí, po kameni a pečeti na hrobě, se nečekaně cosi děje, před východem slunce, první jiskra, melodie odkudsi zdaleka.

Bílá sobota začíná hluboko po západu slunce a mimo kostel, na otevřeném prostranství. Oheň zapalujeme posvátným křesáním nebo indiánským třením dřev, je posvěcena velikonoční svíce, paškál, a modlitba přináší první temně opojný závan tajemna. Ve tmě a tichu se vchází do kostela, kde hoří jenom paškál a svíce přítomných, a zpívá se první chvějivá píseň, Exsultet,  tryskající vlnami gregoriánského chorálu.

Je to píseň, kterou je znovu stvořen svět, píseň, kterou řád povstává z prapůvodního chaosu, píseň první kapitoly knihy Genesis, píseň, kterou se blikající plamének noří z temnoty a sílí s tóny váhavé melodie s tajuplnými slovy. Píseň o prvních dnech, o dějinách a o příběhu člověka, píseň o vině a o odpuštění, o světlu, které vítězí nad temnotou, o životu vítězícím nad smrtí.

Po ohni se žehná voda. Rozlévám ji do čtyř světových stran, dýchám na ni třikrát ve tvaru řeckého písmene psí, dotýkám se jí posvátným olejem ve tvaru kříže a na třikrát do ní nořím zapálený paškál, vždy hlouběji. Asociace se sexuálním stykem je na místě, ano, i zde vzniká něco nového, i zde se setkávají dva principy, z jejichž jiskry vzejde plamen.  Používám starobylé modlitby, nejsou důležitá ani tak slova, jako jejich rytmus, používám je schválně pro jejich starobylost, pohádkovou imaginativnost, právě proto, že jsou neracionální a že jsou provokací všem intelektuálům.

Následně se dotýkám rukou vody, abych tím naznačil, že má být posvěcena, a tak určena jen k posvátným účelům. Zdává se přitom, že z hlubin země pod kostelem se ozývají bubny, tak jak tato a podobná slova byla pronášena po staletí, po tisíciletí, po milióny let, co náš rod začal chodit po zemi, kdy jsme poprvé tančili kolem ohně. Přichází věk animismu, animismu, který ještě nezná rozdíl mezi duchovním a hmotným, osobou a věcí, spirituálním a materiálním:

Proto tě žehnám, tvore vodo, skrze Boha + živého, skrze Boha + pravého, skrze Boha + svatého; skrze Boha, který tě na počátku slovem oddělil od pevniny, jehož Duch se vznášel nad tebou.

Tvore vodo! Jako kněz rozdělím rukou vodu, přitom jí trochu vyleji ve směru čtyř světových stran, aby se znázornilo, že skrze svátosti se má Boží milost rozlévat do celého světa a oblažovat lidi všech národů, jak to přikázal Kristus.  Žehnám Tě, Tvore vodo.

Kmen se shromáždil kolem šamana a znovu je stvořen svět.

Rozumově je to neodůvodnitelné, ale o rozum nyní nejde. Jsme prach země, ale je v nás voda života. Smrt náhle není betonovou stěnou, o kterou se jednou roztříštíme a nebudeme víc, i v nás tryská život, silnější než smrt, světlo, silnější než temnoty.

A pak přijde samotný střed velikonoc, důvod dlouhého postu, co začalo kdysi dávno na Popeleční středu. Ve stoje, se svícemi v rukou, jsme my všichni přítomní, dotázáni po svém vztahu k dobru a ke zlu, všichni, nahlas, explicite, vědomě, se postavíme jak v soupeřících armádách na stranu Pravdy proti Lži,  na stranu Krásy proti Ošklivosti. Proti Zlu, proti všemu, co nabízí, i všemu, čím se pyšní.

Ne, že by se to v následujícím roce příliš dařilo. I v příštím roce budeme zápasit o sílu, i v příštím roce bude naše vůle napínána k nesnesení, a přijdou vážné bitvy, které ne vždy vyhrajeme. Tu a tam snad zvítězíme, často prohrajeme. O to ale nejde. Jde o vědomí, že své zápasy vedeme na správné straně, i když nejsme a asi nebudeme nikdy příkladnými vojáky.

Po obřadech následuje hluboký výdech, posezení s vínem nebo s čímkoli co teče, půst již nemá více místa. Vždyť jsme to byli my, kdo jsme v mystériu prošli přes poušť k utrpení, od utrpení přes bránu smrti, a z hlubin smrti do světla. Chvilku se z toho člověk musí vzpamatovávat.

Chodíme pak městem mezi zajíci, vajíčky, kuřátky, výkřiky o svátcích jara a slogany, že velikonoce jsou především, když je čerstvě napečeno, a lehce se usmíváme.

Prohraná bitva

Začalo to vlastně docela nevinně. Dostal jsem mail, ve kterém mě někdo požádal o přátelství. A pak další. A nazítří ještě jeden. Jak, o přátelství? divil jsem se. Dosud mě nikdy nikdo nežádal o přátelství! Přátelství vždycky nějak vyplynulo ze vztahů, nebo ze společných zážitků, nikdy jsem o něj nežádal a nikdy nikdo nežádal mě. A ještě navíc mailem! Takto, jaksi neosobně, se o přátelství přece nežádá, to je přece úplně absurdní, někomu napsat mail a prosit o přátelství, divil jsem se.

Pak mi někdo vysvětlil, že je to na facebooku a že je to normální. Někdo vidí váš profil, a protože vás třeba zná nebo zná někoho, kdo zná, tak vás požádá o přátelství a vy ho jako přijmete, kliknutím, mezi své přátele. Jenomže já žádný profil na facebooku nemám, vysvětloval jsem. No tak to Ti ho někdo založil, vysvětlili zase kamarádi. Jiných kamarádů jsem se pak začal poptávat, co mám dělat, a oni mi vytvořili jiný profil, ke kterému mi dali heslo a ten starý pak nějak zanikl nebo se ztratil, co já vím. Kamarád Eda se ujal správcovství a nějak způsobil, že mi pak maily již nechodily. Jenomže problém se nevyřešil. Přišel jsem na facebook znovu po několika měsících a nějaká slečna či paní mi tam nechala srdceryvnou zprávu – žádala jsem vás o přátelství již před měsícem, a dosud jste mi neodpověděl, a napište mi prosím ano nebo ne, ale nenechávejte mě v nejistotě! psala. Zkusil jsem odpovědět, že na facebook nechodím, že to je nedorozumění a že nabídku přátelství jistě a rád přijímám – proč taky ne?

Jenže další a další lidé, známí i zcela neznámí mě žádali o přátelství a já nechci nikoho zarmoutit, mám rád každého, a přijímám všechny. Poprosil jsem Edu, aby všechny žádosti odklikával. Opravdu jsem pak tu a tam na facebooku „byl“ – neuvěřitelná dálnice poznámek, postřehů, podivuhodností. Fotografie talíře, kdosi popisuje, co dobrého měl a jak mu to chutnalo, šest druhů zeleniny! Vy to jistě znáte lépe než já.

V emocionálním gejzíru vypráví mladá maminka, jak se vrátila z porodnice – a měla uklizeno a navařeno, dokonce její oblíbené jídlo (fotografie), takže když přijeli s malým (fotografie), čekal ji útulný a vyhřátý byt a její manžel je ten nejlepší, ale opravdu nejlepší manžel na světě! Bylo mi to nepříjemné číst, bylo to, jak když otevřete nesprávné dveře a nechtíc nahlédnete někomu do ložnice, jak zapovězený pohled do soukromí, jistě je to intimní a privátní chvíle v dějinách rodiny – ale takto se sdílet s celým světem, nechat tyhle něžnosti vyhřeznout ven, dát je do té vichřice za okny, sdílet je s přáteli a přáteli přátel a s kdo ví kým? Po té zprávě na mě vyskočilo políčko, abych nějak reagoval. Neměl jsem co říct.

Pak nahoře jiné políčko, ve kterém mě někdo vyzýval, abych napsal, co se mi honí hlavou. No teď zrovna otázky kolem lidského mikrobiomu – ale zajímá to někoho, a proč bych o tom měl pro pána krále psát – na facebook!

Chvíli se zdálo, že nastal mír a že snad jsem se všemi zadobře. Nechodil jsem na facebook, Eda poctivě a včas odklikával žádosti, a zdálo se, že je vše v pořádku. Tak jednou za měsíc, vždycky v neděli večer, jsem jen kontroloval, zda vše funguje. Čekala mě pravidelně hrst psaní, ve který mi různí lidé děkovali za přijetí a psali, že si toho velice váží a já z toho měl provinilý pocit – jak, váží? Za jedno kliknutí si mě přece nikdo vážit nemusí, navíc to naklikal Eda, říkal jsem si. Copak je pro někoho jedno kliknutí tak důležité?

Jenomže po pár měsících se sytém začal bortit. „Všimla jsem si“, psala mi úplně neznámá slečna, „že máte dva a půl tisíce přátel, to chcete říct, že nás opravdu všechny znáte osobně?“ tázala se. Jiná paní si ve zprávě stěžovala – „proč jste si mě přidával do přátel, když mi teď neodpovídáte na zprávy?“

Nemám na to odpověď. Nenuťte mě chodit na facebook. Nevím, co bych tam dělal. Mám rád každého, a když mě někdo požádá o přátelství, rád nabídnutou ruku stisknu. Ale nechtějte po mě, abych každý týden nebo každý den kontroloval, co je nového, abych psal, co se mi honí hlavou, klikal vztyčený palec na všechny hezké fotografie a psal, že jsem nezadaný, nebo zadaný nebo jak to vlastně je. Co se týče vztahů a emocí, facebook je bitva, která se nedá vyhrát. Buď vám vyčtou, že někdo není váš přítel, nebo že jich máte až příliš moc. A všichni dohromady, že neklikáte, že nesdílíte, že nejste.

Psáno pro Ranní úvahy na Českém rozhlase.

„Nemám klapky na očích, nehledím vpřed, nýbrž hledím na všechny strany – rozhlížím se krajem. Hlásím se k řádu potulných rytířů: ti se, oproti poutníkům a turistům, pocestným i cestovatelům, válečníkům či obchodníkům, poslům nebo turistům, nedrží žádné připravené cesty či vyježděných kolejí, které za ně udržují směr, ani nedodržují dopravní předpisy a neřídí se jízdním řádem, nesledují ukazatele, směrovky ani značky. Batoumají se krajinou cestou-necestou, vyšlapávají cestičky, které mají srdce, prošlapávají netušené spoje, navazují neslýchané styky, užasle objevují nevídané světy – světy za světy. Raději totiž vzhlížejí k hvězdám – vzdáleným světům a obhlížejí obzor, nad kterým vycházejí. K obzoru sice míří, leč neblíží se mu: obzor se se totiž neustále vzdaluje a stále se mění. Poznenáhlu, neznatelně, leč citelně. Pocítíme-li změnu – procitneme a ocitneme se jinde.“

(Neubauer, Z., (2007) O počátku, cestě a znamení časů. Malvern, Praha. str. 112).

Zdeněk Neubauer měl pohřeb dnes, 14. července 2016.