Něco není v pořádku nahoře na nebi, nebo něco není v pořádku dole na zemi. My katolíci jsme přesvědčeni, že naši mladí mužové ve věku kolem maturity hledají Boží vůli, modlí se, nechají se vést a prosí za svou cestu, vše je otevřeno. Bůh pak na někoho sešle paprsek světla, povolání do kněžského stavu. Bůh sám si vybírá ty své. Mladý muž, rozechvěn omračující nabídkou, pak řekne své pokorné „fiat“. Vstoupí do semináře, stane se knězem, bez ohledu na situaci, bez ohledu na výši platu, bez ohledu na to, zda je církev právě pronásledována nebo zažívá klidné časy, bez ohledu na to, kdo je právě biskupem; to jsou podružnosti. On a Bůh, nada más.

Vstoupil jsem do semináře v roce 1990, za Brněnskou diecézi nás začalo třicet, skončilo deset, z dnešního pohledu fascinující číslo. Ještě pamatuji rozsáhlá tabla novosvěcenců v olomouckém semináři a každoroční dvojlist v Katolickém týdeníku s fotografiemi a třemi větami o každém novosvěcenci. Letos, v roce 2025, je za Brno jeden novokněz, čtyřicátník. Pro příští rok je naplánováno nula kněžských svěcení. Moje lajna, dnešní šedesátníci, bude v službě ještě deset patnáct let, za námi je v sloupcovém grafu cliff dolů do moře. Katolický týdeník věnuje každému novosvěcenci stránku a rozhovor, což si dnes může s přehledem dovolit.

Mladí seminaristé hovoří o svém povolání, faktem však je, že první krok činí oni, biskup pak z nabídky vybírá, sám však nikoho neoslovuje. Jediným dokladem o mystickém faktu povolání jsou právě ti mladí muži sami. Zde se výběr apoštolů Ježíšem Kristem na jedné straně a přijímací psychologické testy a následné pohovory do kněžského semináře na straně druhé liší.
Mayská civilizace se rozkládala na území dnešní Guatemaly, Belize, Salvadoru, Hondurasu až do Mexika, čítala prý v dobách rozkvětu na patnáct milionů obyvatel, vytvořila působivou architekturu, kalendář, vlastní písmo, astronomii, řemesla, infrastrukturu a zemědělství. Přetrvala tři a půl tisíce let; pak zanikla, z neznámých důvodů. Rebecca Costa v knize „The Watchman’s Rattle“ , která se zabývá kolapsem civilizací, nabízí dva důvody: civilizace odkládá řešení problémů na další a další generace, vše se dělá stále jako se dělalo dřív, protože to vždycky fungovalo a vždycky se to tak dělalo. Druhý důvod pak je útěk do divoce iracionálních podob náboženství, u Mayů s množstvím lidských obětí.

Polská řeka kněží chvíli maskovala situaci, dnes k nám již noví polští kněží nepřichází, sami mají málo. Deset let ještě nějak na jižní Moravě vydržíme.
Jedno z možných řešení je zvýšit úsilí, kněz zapne vyšší rychlostní stupeň. Farář u nás na Moravě má dvě mše svaté v sobotu večer a tři v neděli, pět farností tedy nějak zvládá. U nás v pohraničí je v některých vesničkách jedna mše svatá za měsíc, tedy čtyři farnosti na jednoho kněze, jednu neděli a vyšší desítky kilometrů v autě, dokud nedojde palivo. Zvykli jsme si, že to tak je. Biolog by řekl, že je to průměrné, ale že to není normální. Průměrné je mít v zimě virózu, ale není to normální.

Mít pět mší svatých za dva dny přece není normální. Rodák z Prachatic, Jan Nepomuk Neumann, redemptorista a kněz svatého života, odjel 1836 do Ameriky. Jedním z důvodů bylo, že pro něj nebylo v Čechách místa. Všechny farnosti byly obsazeny, všude byli faráři a farní vikáři, nebylo kam jít. Dnes je situace lehce odlišná.
Podle CIC paragraf 905 “1. Kněžím není dovoleno slavit více než jednu mši svatou denně s výjimkou případů, kdy je jim dovoleno předpisy práva slavit více mší svatých nebo koncelebrovat. 2. Při nedostatku kněží může ordinář dovolit ze spravedlivé příčiny binaci, ba dokonce, žádá-li si to pastorační nutnost, trinaci o nedělích a zasvěcených svátcích.“
Takže tři mše svaté v neděli, žádá-li to pastorační nutnost. Jako farní vikář jsem měl za mladých let i pět mší svatých ve všední den. Čtyři obvykle, pokud byl pohřeb tak i těch pět. Můj děkan to viděl jako správné.

Z toho mého okruhu táborových vedoucích se v posledních deseti letech hlásilo do semináře pět mladých mužů. Jak jsem je znal a znám, dobrých, dospělých, zbožných, inteligentních, s tím, jak se dnes říká, že to mají v hlavě srovnáno. Nevydržel ani jeden. Nejsem si jistý, zda je chyba v nich nebo v systému, nevím. Odešli s díky a s pokorou, avšak odešli.

Jiným řešením je nedělat nic, a počkat těch deset patnáct let s tím, že zítra se to nějak vyřeší a vyřeší to nástupci stávajících biskupů, náš problém to není, za nás to bylo ještě dobré. Jak Mayové.
Ještě dalším řešením je vložit novou intenci do přímluv „za nová kněžská a řeholní povolání“, vyhlásit den modliteb za nová kněžská povolání, nebo na tento úmysl uspořádat páteční adoraci. Zde to opět připomíná mayskou civilizaci.

Přestal Bůh volat, nebo mladí muži slyší a nedbají, nebo mladí muži přestali slyšet? Jednu věc mladým mužům nelze vytknout: nejsou líní, naopak, jsou obětaví, zakládají rodiny, často početné, vychovávají děti, proti stávajícímu trendu společnosti. Kněžství mají v úctě, avšak zároveň je nepovažují za svou cestu.
Nebo krom duchovních důvodů přichází trochu ke slovu také ty hmotné. Plat osmnáct tisíc čistého, závazek celibátu, působení v dané farnosti snad rok, snad pět, snad dvacet, ale každý měsíc kněží s napětím čtou místní věstník, zda od pondělka nedojde k přeložení do jiné farnosti. Takže z tohoto pohledu určitě ne dream job.

Tradice je živá víra mrtvých. Když by dnes za námi přišli Pavel, Petr, Jakub a Jan, co by nám poradili, jak by oni řešili problémy dneška? Co by nám řekl Ježíš Kristus, když by se nečekaně objevil na zasedání Biskupské konference?
Tradicionalismus je mrtvá víra živých. Takto se to dělalo, takto se to dělat bude. Neuhneme o milimetr, nemáme právo uhnout, cokoli změnit je zrada.

Proč o tom píši. Protože se dnes musíme připravit na situaci zítřka. Protože se musíme naučit žít s Bohem i bez kněží, zorganizovat Bohoslužbu slova, Hospodina v divadle, v bytě, doma nebo v pronajatém prostoru, nebo v kostele, bude-li přístup a možnost, nazvěte si to jak chcete. Jak v misijních oblastech. Starší, náčelník, ctěný a osvědčený, vede nedělní bohoslužby, nebo se ve vedení střídají farníci, jednou za tři roky přijede na koni kněz, požehná již oddaným párům, odslouží mši svatou, vyzpovídá a jede zase dál. Jak to dělával v Peru současný papež. Zkuste zavřít oči a na chvíli si představit, že žádní kněží v tuto chvíli nejsou, jak dál to bude s naší vírou? Jak se dál budeme scházet a čím ty chvíle naplníme.

Přátelé, chci od vás aktivitu. Chci od vás, abyste se setkávali a modlili se spolu. Abyste jen nepřijímali, co vám kněží dávají, protože to bude zboží velmi vzácné. V naší branži počítáme se zázraky. Ale nejsem si jist, zda další intence do přímluv problém vyřeší. Možná za těch deset let povstanou teologové, udělají konferenci a ukáže se, že vlastně absolutně není a vlastně nikdy nebyl problém světit ženaté muže, nebo co já vím, tam je to složitější, ženy, vykope se fakt, že jáhenky zde byly prvních tisíc let, všechno se teologicky zdůvodní a pojede se dál. Ale nevím, nespoléhejme na to. Nemusí to být špatně, otevírají se nové obzory. Věřím ve vaši víru a věřím ve vaše nadšení. Nebude to, jak to bylo dřív, za mlada, ale bude to i díky vám lepší, krize je šance, je to na vás, dveře se otevírají, jste dospělí, jste moudří, víte co chcete a víte, kam jdete. Nevím, co bude zítra, protože věřím ve vítr, v hořící keře, v plameny ohně nad hlavami, v cosi, co nevíme odkud přichází a ani kam to jde, ve Wakȟáŋ Tȟáŋka, v to, čemu dnes někdo říká Duch svatý, proto nemohu vědět, co přijde zítra. Ale dnes, scházejte se, modlete se, máte-li čas a děti odrostlé, vystudujte si klidně i teologii, považujete-li to za přínosné. Ale nečekejte, že vám duchovní servis i zítra zařídí kněží. Nezařídí, nikoli proto, že by byli neschopní nebo že by byli schopní, nezařídí vám to, protože nejsou a nebudou fyzicky. Nebudou vůbec, u nás v pohraničí již nejsou teď. A pohraničí geograficky svými chapadly již zasahuje dosti hluboko do středu diecéze.
Připravte se na to teď, a ne až za těch deset let.