Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále (mají moc dělat) zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? (1 Kor 12, 28-30)

Když Pavel ve své velké vizi církve jako těla popisuje rozličná charismata, jedno z nich jakoby stále unikalo pozornosti a nemluví se o něm skoro nikdy: pomáhat.

Lodivod nikdy nevedl skautský oddíl. Nebyl nikdy významným činovníkem a nedostal žádné vysoké skautské ani církevní ani státní ocenění, byť by je zasloužil ode všech. Nikdy nebyl tím, kdo jde vpředu s vlajkou. Jeho fotografie nikdy nezdobila přední stránky časopisů. Neprorokoval ani neměl žádné ze zářivých charismat. Avšak díky němu mnoho generací mladých, včetně mé generace, prožilo léta skautského života, řekl bych nejkrásnější léta života vůbec, za totality i ve svobodě. Někdy kolem roku 1969 Lodivod se sourozenci koupili chalupu ve vesničce Skála, bez vody a se suchým záchodem. Jaksi ale začali jezdit mladí a poprvé se projevilo Lodivodovo charisma být katalyzátorem událostí. V roce 1974, v období hluboké totality ve vlně po Pražském jaru, přijela první skupina ministrantů na letní tábor, dnes bychom řekli na „chaloupku“ nezávisle na salesiánském hnutí, zhruba ve stejné době jako Salesiáni. Tzv. Skály pro ministranty tohoto kostela trvaly do roku 1981, následně začali jezdit mladí ze spřízněného kostela od svatého Jakuba, kterým po revoluci Lodivod chalupu nakonec věnoval. Viděno prizmatem dneška, je až neuvěřitelné, v jak nevyhovujících technických podmínkách, na chalupě, ne zcela šťastně umístěné ve svahu a u silnice a bez tekoucí vody dokázali tehdy Jumbo, Petr,  pozdější Lodivodův zeť, a Cacadu, Zdeněk,  vykouzlit tolik nezapomenutelných letních pobytů. Skála, nejšťastnější chvíle mládí. Lodivod tyto pobyty nikdy nevedl. Posedával  na zápraží, jak ho známe, s propletenýma nohama, kouřil, a tvářil se nezúčastněně. V roce 1981 přišel první ministrantský stanový tábor, z pohledu tehdejší doby drzost, navíc uváděný jako 325. oddíl Svazarmu, který Lodivod nějak domluvil s kolegou Milanem ve Stavoprojektu. Celé to domluvil a zorganizoval on a objel i všechny rodiny všech ministrantů, budoucích táborníků. Na táboře samotném, ustoupil do pozadí, a  jak ho známe, sedával před vůdcákem, kouřil, tvářil se nezúčastněně. Někdy v polovině osmdesátých let jsem se už pak sám dostal do vedení. Lodivod nám nikdy do toho nemluvil, a když už promluvil, brali jsem jeho slova vážně. Bylo to v těžké době, kdy ze strany tehdejšího brněnského děkana byl požadován kompletní seznam ministrantů s adresami, který ovšem ministranti nikdy nedodali. Stačilo by oba seznamy porovnat. Za tohle se do vězení chodilo.

Po roce 1989 Lodivod vyrestituoval lesy a logicky bylo tábořiště přesunuto do jeho panství a vznikl oficiální skautský oddíl. Od roku 1994 začaly naše tábory pro středoškoláky a později vysokoškoláky. Lodivod se účastnil všech, seděl před vůdcákem, kouřil, nemluvil nám do toho, tvářil se nezúčastněně, díval se, jak roste dílo. V úvodním táborovém projevu pro vysokoškoláky jsem jej vždy představil jako toho, který nás ve skautském životě učil chodit po dvou a díky kterému to tady všechno může být, fyzicky i duchovně. Rok za rokem to takto šlo až do roku 2021, myslím dnes s vděčností na již stovky, možná už nějakou tu tisícovku mladých lidí, kteří tábory prošli. Pod úspěchy skautských táborů jsou podepsána jiná jména, ale pod každým jedním od roku 1974 do 2022 je pod nimi někde dole a nenápadně podepsán Lodivod.

Slovy svatého Pavla, Ludvík Kolek zasel, Lodivod zalil,  Bůh dal vzrůst.

V osmdesátých letech nás Lodivod naučil hrát Diplomacii, strategickou hru, která učila vyjednávat a učila myslet dopředu, hru na nejméně čtyři intenzivní hodiny, mnoho sobotních odpolední jsme pak strávil u něj na Brožíkově, hráli a pak večer cestou domů rozebírali pozice a herní tahy jednotlivých států. Tvarohové taštičky tety Jitky si pamatuji dodnes.

Někdy se Lodivod nechal uprosit a měl pro nás přednášku o etiketě. Jakožto šlechtic ji měl v krvi, pochopili jsem od první vteřiny, že něco jiného je si o etiketě přečíst knížku a předávat teorii, něco jiného je v ní být vychován. Lodivod byl old school, galantní v tom nejpřirozenějším slova smyslu. Skvělý tanečník, krom jeho milovaného valčíku uměl výborně i foxtrot, tango a další.

Jeho zbožnost byla cosi intimního, Lodivod nepatřil k těm, co o sobě a vnitřních pocitech rádi a obsáhle vypráví a co se zaujetím nahlas rozebírají svoje nitro. Modlil se hodně, během let víc a víc, a krom Diplomacie a táborových porad jsme na Brožíkovu zase s jinými skupinami chodili na modlitební setkání. I při modlitbě byl jaksi starosvětsky galantní, citlivý a introvertní.

Ovšem určitou auru kolem sebe vytvářel. Jak to bývá  u velkých svatých, zvířata a malé děti ho milovaly, instinktivně. I cizí psi a cizí děti v něm spontánně a ihned rozeznali dobrého člověka.

Jako se říká, že za každým vítězství Alexandra se skrývá Aristotelés, za Lodivodem se takto skrývala teta Jitka. Měli spolu tři děti. Podporovala ho ve všem, brala na sebe všechna rizika i úzkosti doby a dveře byly díky ní vždycky otevřeny, vždy laskavá, vždy milá, vždycky s otevřeným srdcem.

Lodivod byl muž a šlechtic se vším všudy, s mužskými zálibami, které mu teta Jitka trpělivě tolerovala i jej v nich podporovala. Několik z našich, inspirováni jeho příkladem, si udělali zbrojní pas, za petrínských let Lodivod brával studenty na střelnici a učil je střílet z pistole. Milovník numismatiky, s cennou sbírkou antických mincí. Jen jednu zálibu jsme s Lodivodem nesdíleli. Jeho sbírku drahých kamenů, zejména briliantů, což ovšem bylo dáno našimi finančními možnostmi. K dokreslení Lodivodovy povahy je třeba říct, že Lodivod všechno rozdal, nikdy nebyl na penězích závislý a i když řídil za celou rozvětvenou rodinu rozsáhlé restituční nároky, nikdy pro sebe nic nechtěl, žil až do smrti v panelákovém bytě na Lesné.

Nikdy nejedl zeleninu, s poznámkou, že jsme se nedostali na vrchol potravinové pyramidy, abychom jedli trávu.

Nikdy nikoho z nás nenaučil kouřit. To jsme zvládli sami.

Jeho skautská přezdívka předznamenala jeho život. Lodivod není kapitán, nemá hodnosti a nepíše se o něm v dějinách námořnictví. Je to ale ten, kdo loď převezme v obtížných vodách, kdo je specialista na těžké vody.

Někteří mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, píše svatý Pavel.

Lodivod nikdy nedostal žádné vyznamenání skautské, církevní ani světské. Díky němu ale několik generací, stovky či tisíce mladých poznali, že víra v Boha, víra v kamarády a vztah k přírodě jsou spolu intimně spojeny.

Těšíme se na brzkou shledanou, Lodivode. Nevíme, kdy umřeme, ale jedna věc je jistá.

První startku v nebi si dáme s Tebou.