Archiv pro měsíc: Červen 2021

Pohřeb Ludvíka Kolka 5. června 2021

Rozhodující proměny v dějinách světa byly bezesporu spolupůsobeny dušemi, o nichž žádná dějepisná kniha nepojednává. A kterým duším vděčíme za ty rozhodující proměny v našem osobním životě, to se dozvíme až v ten den, v němž bude všechno skryté odhaleno.

Papež František[1]

Chci říct, že máme nového svatého. Že farnost svatého Tomáše, Brno, a kdo ví jaký další zemský okrsek má nového patrona. Chci mluvit o vděčnosti, že nám bylo dáno vidět, mluvit, zažít, vnímat, jaké to je, být svatý. Chci psát o Ludvíkovi, který nikdy neřekl o nikom jediného špatného slova, nikdy, co pamatuji, s obvyklou, trochu ostýchavou pokorou. Naslouchal mnoho, mluvil vlastně málo, krom přednášek, kdy uměl mluvit rychle a naléhavě. Nikdy o sobě.

Nekrology budou vzpomínat na geniální Senetářov, na Hustopeče i Břeclav, na zahraniční výstavy obrazů, i na mnohá významná ocenění. Pokud si vzpomínám, Ludvík Kolek o svých oceněních nikdy nemluvil, neumím si ani představit, že by mluvil. Byl přesným opakem celebrity, jak si ji v Praze představujeme. Jistě, v těch kostelích i v těch obrazech i ve schole gregoriánského chorálu, kterou tolik desítek let obětavě vedl,  je kus jeho duše. Jednou mi ještě jako mladíkovi řekl, že z toho, co namaloval ve dvaceti, by nezměnil ani čárku. Ale o stavby nejde, ani o obrazy.

Ludvík jednou řekl, že nejcennější chvíle v jeho životě byly chvíle s Pánem, tak to řekl, a že jestli něčeho v životě lituje, tak jen toho, že jich nebylo víc. Což bylo překvapivé, neboť Ludvík se modlil mnoho, vlastně vždycky co pamatuji, se pořád v druhém programu vědomí nějak vnitřně modlil, ať už dělal cokoli. S námi se modlil vždycky na začátku setkání, krátce, věcně, ale měl jsem dojem, že nespalující plameny šlehají kolem. Z toho se pak zhmotnily ty kostely i obrazy. Ale o ně opravdu nejde, nebo ne na prvním místě.

To hlavní, co Ludvík Kolek vytvořil, bylo, že se ty plameny jeho života s Bohem zhmotnily ve stovkách či tisících proměněných lidských srdcí. Kursy charismatické obnovy probíhaly několikrát týdně pro různé skupiny, rok za rokem, s jakousi sveřepou vytrvalostí, desítky let, před revolucí, po revoluci, znovu a znovu. Propracovávané stále dál, ale pořád stejné, s nekončícím množstvím zájemců. Průřez moderní teologií, úvod do mystiky, měnící životy přítomných. Komplikovanou logistiku zajišťovala Luďka Koukalová, stojící v pozadí, naprosto nepostradatelná, pokorná, Luďka, bez jejíchž charismat by Ludvík nemohl udělat mnoho. Luďka, která Ludvíka posledních mnoho let tiše a věcně dochovala k smrti. Všichni jsme věděli, že se tak stane a tak se i stalo.

Ludvík nebyl typem duchovního vůdce, jak si jej představujeme. Stojící vždycky jakoby v pozadí, naslouchající, ale co naplat, lidé se hrnuli odevšad a stále, přitahováni kdo ví čím. Jeden týden přednáška, text Písma svatého a rozbor příběhu, fascinující, duchovní, mystický rozbor příběhu, člověka, který prožil, o čem mluví, pak druhý týden modlitba na téma přednášky.

Když jsem se na kurs chystal já, řekl nám tehdy, jazykem, kterému jsme rozuměli, že je to, jako kdyby do místnosti přišel Thor Heyrdahl, odložil klobouk, a pozval nás na plavbu na voru Ra. Tak se i stalo. Absolvoval jsem kurs charismatické obnovy jako student, a jeho vyústěním pro mě bylo mimo jiné rozhodnutí ke kněžství. Pak jsem studoval pět let teologii, ale jestli něco mělo a má vliv na můj život s Bohem, tak to byly a stále jsou především Ludvíkovy přednášky, nebo, spíše, jeho život s Bohem. Nenašel jsem v Praze nikoho, jako je Ludvík Kolek. Ludvíka si vážili všichni, vzdělaní i prostí, a on naslouchal každému. Mluvil o tom, že vztah člověka k Bohu je jak nádoba, která když pramen tryská, se naplní, přeteče pak a živá voda se vyleje na všechny okolo. Ludvík tak bezděky popsal svůj vlastní život.

Už dávno před rokem osmdesát devět Ludvík věděl, že chce založit komunitu, něco trvalejšího, než jen roční kurs pro zájemce a absolventy pak nechat být. Po revoluci se otevřely hranice, a byl v tom kus pokory, nezaložit nic nového, ale stát se součástí francouzské komunity Emmanuel, která byla nejblíže tomu, co Ludvík chtěl. Náhodou jsem měl možnost francouzskou i belgickou komunitu Emmanuel poznat blíže. Každá komunita v každém městě je jiná, ty frankofonní byly spíše pro určitý věk, mnoho mladých přicházelo a po několika letech zase odcházelo, svým způsobem byly hodně volné a místní to tak i chtěli. Brněnská komunita nesla charisma svého zakladatele. Byla hluboká, propracovaná, citlivá, měnící život, je taková i dnes. Věřím, že v ní bude Ludvíkovo chrisma pokračovat.

Mše svatá o půl osmé ráno, u svatého Tomáše, každý den krom neděle. Ludvík chodil pravidelně, den co den, já občas, jak školní rozvrh dovoloval. Pak, tenkrát jsem to nemohl či nestihl docenit, se mnou, pěšákem, studentíkem biologie, jakých tehdy byly tisíce, Ludvík chodil pěšky až k fakultě na Kotlářské a mluvil o Bohu. Pak jsme se rozloučili a on pokračoval oklikou do ateliéru v Masarykově čtvrti. Několikrát týdně, týden co týden, mnoho let, nesčíslně hodin. Kvůli pěšákovi.

V pondělním úklidu kostela, rovněž týden co týden, Ludvík nosil kbelíky s vodou a smýval podlahu se smetáky a hadrami stejně, jak ostatní. Už tehdy jsem si říkal, zda by nemohl šetřit čas a dělat kvalitativně důležitější práci. Mohl, ale nechtěl.

Protože měl svobodné povolání, během komunistického režimu byl naoko zaměstnán ve farnosti jako údržbář. Ano, jsem údržbář, říkal mi a v očích se trochu smál.

Nyní čísla časopisů s nekrology vyjdou, a po nich za týden přijdou zase nová čísla časopisů, zájem opadne a svět bude mít jiné své zájmy a jiná témata. Žádná dějepisná kniha o Ludvíku Kolkovi pravděpodobně nebude široce pojednávat, i když, kdo ví. Ale je to jedna z těch duší, kterým vděčíme za rozhodující proměny v našem osobním životě. Jejíž vliv je trvalý. Papež František to musel psát o něm. Viděli jsme to, vnímali jsme to, žili jsme na doteku s plamenem. Je mi jedno, jestli bude svatořečený oficiálně ve Vatikánu nebo ne. Protože svatý je a protože to ví všichni, co Ludvíka znali. A protože to ví Bůh.

 

 

[1] Papež František, (2018) Gaudete et exsultate. Radujte se a jásejte. Apoštolská exhortace o povolání ke svatosti v současném světě, přel. Jaroslav Brož, Paulínky, Praha, čl. 8., str. 11.