Kázání na svatbě Josefa a Petry

Josefe a Petro, snad mohu říct za všechny, že od chvíle, kdy jsme vás poprvé uviděli spolu, před mnoha lety, jsme se těšili na tuto chvíli. A ona je zde. Trochu jak stařec Simeon volám Nunc dimittis servum tuum, Domine, secundum verbum tuum in pace: Quia viderunt oculi mei salutare tuum.

Josefe, svěřuji Ti Petru, aby byla svatá vedle Tebe a s Tebou. Petro, svěřuji Ti Josefa, aby byl svatý vedle Tebe a s Tebou.

Když sloužil mši svatou svatý Serafím Sarovský, lidé prý viděli kolem oltáře zástupy svatých. I my je dnes vidíme.

Věřím, že nyní vidíte jeden druhého tak, jak vás vidí Bůh. Že jeden druhého vidíte jako stříbrnou svátost, s duší vnitřně vyzlacenou, jako klenot, vrchol stvoření, nejkrásnější diamant na Zemi, kolem oltáře svaté, kteří nás předešli se znamením víry, anděly v bočních lodích, Petru, která je zářící monstrancí, Josefa, který je též, bělostné anděly nad námi, bytosti Boží. Jeden pro druhého se stanete svátostí, viditelným znamením neviditelné Boží lásky, prostorem, skrze který zahlédáte světy nekonečných propastí moudrosti, štědrosti a poznání  na opačné straně nebe. Jedna duše, jeden duch, jedno tělo. Z dvou vyšlehne plamen

Muž není člověk, ani žena není. A muž nemůže vědět, kým je, když je ho jen polovička! Hledejte nejprve Boží království, máte na svém oznámení. Je to záznam z deníku vás obou. Hledali jste Boží království, a paradoxně našli kohosi nečekaného, jeden druhého, a jeden v druhém Boha.  Protože Kdo nemiluje svou snoubenku, kterou vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí, píše zhruba svatý Jan. Ano, Terezie sice říká solo Dios basta, ale člověk ke své dokonalosti potřebuje nejen Boha, nýbrž přece i člověka, neboť člověk je muž a žena. Celý svět nemůže dát člověku to, co mu může dát jeden jediný člověk! Tomista Josef Pieper:  Co potřebujeme krom a nad faktem naší pouhé existence je: být milován jinou osobou. To je udivující fakt. Být stvořen Bohem nestačí, zdá se; fakt stvoření si žádá pokračování a zdokonalování kreativní silou lidské lásky[1]. Boží království hledáte dál, příslib se naplnil: všechno ostatní vám bylo přidáno.

Spojením dvou vzniká cosi nového, kvalita, která zde nikdy předtím nebyla, člověk. Někdy se populárně mluví o vzájemné chemii mezi partnery, ale ten postřeh je hlubší. Spojením dvou chemických látek vzniká nová sloučenina, s vlastnostmi neodhadnutelnými jakkoli hlubokým průzkumem původních atomů. Koho by napadlo, že z kyslíku a vodíku vznikne voda! Že pijeme vzduch! Jindy spojením dvou chemikálií vznikne plamen. Podobně jako stereo hudba není ani manželství jen součet reproduktorů, ale cosi nového. Tohle je metafora manželství. Ať z vás dvou vznikne nová kvalita, oheň, bouřlivá reakce, sladkost pro všechny okolo. Nebýt sám je jen první krok. Tím druhým je – být jeden. Dnes se nad vámi objeví jazyky jako z ohně a budou vás provázet přinejmenším do smrti.

A nejen plameny ohně dnes a zde v kostele. Duch svatý, píše Pavel, se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním, vzdechy, které nelze vyjádřit[2], táhlým úpěním skal. Slyšeli jsme je všichni v nocích nahoře v Andách. Věřím, že to už tehdy se nebe modlilo za vás dva.

David to říká přesně Ach, Hospodine, můj Bože, jsem obyčejný člověk z bezvýznamné rodiny, a tohle se mi děje! Pokračuje:  tys mne přesto povýšil až na královský trůn. A jako by ani to nestačilo, nyní mi, Bože, slibuješ, že se navěky postaráš o budoucnost mého rodu. A udiveně: Jednáš se mnou, Hospodine, můj Bože, jako kdybych byl nejvýznamnější ze všech.

Jak jsem si zasloužil! Jako by to mluvila Maria při zvěstování, jako by to mluvila Alžběta při navštívení. Takto mluvíte vy.  Je to příběh každého z nás.

Stali jsme se vyvoleným národem – dayenú.

Vysvobodil jsi svůj národ z Egypta – dayenú.

Prohlásil jsi nás za své – dayenú.

Nyní se, Bože, postaráš o budoucnost našeho rodu.

Pro každého z nás zde v tomto kostele to platí: jsem obyčejný člověk – a takové požehnání! Jednáš se mnou, Hospodine, můj Bože, jako kdybych byl nejvýznamnější ze všech.

Jsme pozváni k svatosti, papež František volá Přál bych si, abys poznal to slovo, to Ježíšovo poselství, které Bůh touží říct světu tvým životem. S některým zde přítomnými se neznáme osobně, neznáme své příběhy, a my starší již za sebou máme životní zvraty, hříchy,  a někdy ne úplně příjemné zážitky. Minulost ale nikdy není překážkou budoucnosti, chci říct naléhavě všem a každému, kéž bys poznal poselství, které Bůh touží říct světu tvým životem.

Dítě to vnímá tak, že jsou všechny životní možnosti otevřeny a kolik kalendářně dospělých si na otevřených životních možnostech zakládá až do konce života, aniž by se kdy vydali na cestu. „Všechny životní možnosti otevřeny“ ale ještě neznamená vůbec nic. Ty jsi, Petro, a Ty, Josefe, jste zvolili tu jednu cestu, vzdáváte se všech ostatních cest, sledujete zlatou nitku ve skalách a ona je den za dnem silnější, až vás přivede k pokladu. Láska je odevzdání, nejen odevzdání sebe, nýbrž i odevzdání všech jiných cest, volba té jedné jediné. Jak obchodník, který je oslněn krásou perly, té jediné. Prodá všechno, co má, prodá všechny cenné a vzácné černé a růžové a bílé perly, které doposud nastřádal, všechny krabice lacinějších perel a perliček, opustí otce i matku, opustí své přátele, opustí sám sebe, opustí všechno, a koupí tu jednu. Skrze manžela, skrz manželku, zahlédá Boha. Pokud je perlou Bůh, je to nebe a stane se zvláštní věc,  skrze Boha znovu dostanete všechno, neboť všechno ostatní vám bude přidáno. Co dáte Bohu, dostanete mnohonásobně zpět a když dáte Bohu své všechno, on vám dá taky své všechno. Jenže všechno u Boha je opravdu všechno.  Tak, jak to říká Bůh, říkáte i vy jeden druhému: všechno mé je tvé. Vy jste ti, kteří opustili všechno, a vydali se na cestu – stokrát víc dostanete a budete mít podíl na věčném životě. Vaše tváře zkrásní.

Jste smrtelní lidé, ale dnes zakoušíte svátost, dotek dvou duší, která vytvoří most přes propast smrtelnosti, vytvoří cosi, co je věčné. Milovat přece znamená říct – ty nezemřeš! Vaši vnuci a pravnuci sem budou přicházet a vzpomínat, že zde a tehdy začal jejich příběh. Dnešní den je v čase a je zároveň mimo čas, jako i Bůh je a jako jste vy. My se s vámi dnes učíme, co je to kontemplace: kontemplativní člověk vidí to stejné, co vidí všichni okolo, ale vidí to jinýma očima. Milovat opravdu znamená říct, ty nezemřeš.

Je to banální připomenout, že dříve se tak říkalo, že kdo to myslí s Bohem vážně, musí jít nutně do řádu či do kněžství, a kdo se necítí na vrchol, kdo chce žít průměrné, ordinérní životy druhé ligy, zůstává v manželství.

Pak se doba posunula a nastal další krok, ve své době radikální, výrok druhého vatikánského koncilu, že kdo touží po vrcholcích, po hlubokém, mystickém, kontemplativním životě s Bohem, může jej nalézt na obou stranách klášterní zdi, v klášteře i v manželství.

Nejsem si jist, zda se dnešní svět neposunul ještě dál, do třetí fáze, a zda pro mnohé seminární, kněžské či řeholní komunity neplatí, že kdo chce přežít život na rovině, bez ohně, kdo chce žít průměrný, ordinérní život bez otřesů, komu stačí klidný život v závětří druhé ligy, volí útočiště v  řádu nebo kněžství, zatímco kdo to myslí s Bohem skutečně vážně a touží po vrcholcích, volí manželství. Nevím. Snad ještě někde jsou kontemplativní komunity oddělené od světa, kde pro nás prosekávají cestu, vymýšlí a cizelují modlitební know-how, pro nás, kdo žijeme ve světě a usilujeme o to nebýt ze světa. A možná jsou ty kontemplativní komunity tvořeny stále častěji manželstvími. Vaše pozvání do manželství je v každém případě úzká cesta do skal, stoupání na horu. Aquinas to říká, že ono dokonalé manželství není pro všechny, že je rezervováno jen pro úzkou skupinu. Ale, říká se v apokryfu, možná se najdou na světě jen dva, kterým se to podaří. Ale i kdyby byli jen dva, tak to stálo za to – řekl si Bůh při stvoření člověka.

Taková energie je v manželství.

Jste pozváni k manželství kvůli vašemu posvěcení, abyste byli jeden pro druhého svátostí, duší, za kterou jste odpovědni, nikoli kvůli vašemu komfortu. Nikoli jen k svátosti stavu, nýbrž zejména k stavu svatosti. Do nebe půjdete buď spolu, nebo vůbec.

Dnešní den je pro vás den Proměnění Páně, kdy Petr, Jakub a Jan vidí na chvíli realitu tak, jaká opravdu je, jak na mších Serafima Sarovského. Musí ten zážitek mít, aby jejich víra přežila, až uvidí soud, bičování, trním korunování, ukřižování, pohřbení, až přijde noc Velkého pátku. Přijdou i pro vás všední dny, kdy se slepě budete muset spolehnout jeden na druhého a na Boha, dny kráčení do temnot. Uchovejte si  vzpomínku na dnešní den, na světlo ze světla, kterým jeden pro druhého dnes a navěky jste, světlo, které dnes vidíte a zítra již ne, uchovejte si  vzpomínku na zářící monstrance, vzpomínku na anděly v bočních lodích i na anděly nad vámi a na zástupy svatých kolem obou stran oltáře. Na všechny svaté, kteří nás předešli se znamením víry, a dnes nespí, dnes jsou zde a modlí se za vás. Vzpomínku na vaše předky, kteří jsou zde, které jste znali i které jste neznali, na Ludvíka Kolka, který teď klečí zde u oltáře a modlí se za vás, na otce Josefa Šika, který stojí v pozadí a tiše se za vás modlí, i na Josefa Poštulku, který už už chce jít vybírat.

Druhé čtení, které jste vybrali, je o Božích vyvolených, svatých a milovaných. Uchovejte si vzpomínku na dnešní den, neboť jedna věc je jistá, a Josefe, pamatuj na proroctví Miloše Doležala:  Boží vyvolení, svatí a milovaní nemají a nikdy mít nebudou jednoduchý, klidný, bezbolestný život.

 

Pieper, J., (1989) An Anthology. Ignatius Press. San Francisco. str. 40[1]

[2] Řím 8, 26