XIX.
Vzácně ta chvíle přijde, chvíle jako jiskra, prudká a trvalá radost z každého nádechu, z každé vteřiny, vděčnost, že jsem a že jsem teď, že dýchám a jsem a žiji, radost ze skal a z moře, z prostých věcí, z práce a z odpočinku, z večerního jídla a spánku po únavném dni, z drobného květu modré pomněnky, těším se z nebe, z mraků a z deště a rosy, z jinovatky i sněhu, z tváří kolem, z lásky a z přátelství. Upadám do vytržení z modré levandule na zahradě, z pole stříbrných sněženek, z nepochopitelnosti celého příběhu lodi Země, z toho, že jsem takto podivuhodně vznikl, že jsem, že dýchám, miluji, obdivuji, že lidé přichází a každý má v sobě jiskru, že ať říkáme nebo děláme cokoli, toužíme po dobru. Že sice zlo jako divoké zvíře číhá u dveří duše, ale že je v mé moci ho zkrotit, že duha na oblaku připomíná zlo i věčné dobro a přísliby života. Že se večer i ráno mohu dívat z paluby své země na moře kolem, na skákající delfíny a jak si vítr hraje s květinami na palubě. Moje tělo je chrámem Dechu, katedrálou Života, chrámovou lodí Slova, které ve mně přebývá a proniká do středu bytí, do poslední podstaty mé existence, až do svazečků tančících strun, do posledních kvant energií, které mě tvoří, je jimi a vytvořilo je, jsem skrze ně, jsem s ním a jsem v něm. Najednou, velmi prostě, s čistým srdcem, vidím věci ve své jednoduchosti, takové, jaké jsou, na svých místech, zpívající pole bílých a žlutých bledulí, čistě krásných.
Přestože se občas zdá, že každý výtvor mysli a srdce člověka je v každé chvíli jen zlý, jsme zároveň nějak spojeni se zdrojem pravdy. Jsme všichni ze stejné hlíny země, pijeme ze stejného pramene, který do každého z nás vdechl vířící dech života, bez ohledu na naše víry či nevíry, jsme bratři a sestry, jsme ratolesti z jednoho kmene, kameny jednoho chrámu, buňky jednoho těla, listy jednoho stromu. Jak bychom mohli netoužit po dobru, jsme-li všichni stvořeni ze světla, které je dobré, jsme-li světlo ze světla, potomci jednoho vysloveného slova, jednoho slova, které nás živí a od věků a stále rezonuje napříč vesmírem a časem? My, trojrozměrná síť nemyslících atomových částic jak hvězd v prostoru, v život uvedené stejným dechem, jak by v nás mohl nehořet oheň touhy? Když usilujeme o dobrou věc, která nás spojí, dobro nás sjednocuje, dobro je jiskřivé, přináší radost, že děláme správnou věc, dobro jak vítr tančí na strunách našich životů. Copak můžeme netoužit po dobru, pocházíme-li všichni ze stejné krve, ze stejné mízy? Na každém záleží. Moje sestro, jsme jedné krve, Ty i já. Jsme jedna krev, jedna země, a oživuje nás jeden dech, jsme chrámy jen jednoho života, struny jen jednoho nástroje.

XX.
Zlato a stříbro bylo vloženo do mého nitra. Představuji si je jako truhly pokladů z pohádek. Každou mám otevřít a perlové náhrdelníky, diamantové prsteny a pruty z platiny a stříbra dávat těm, kteří jsou mi posláni do cesty a kteří z nich budou mít užitek. Pohádkový není poklad, pohádkové je to, že zlatých šperků a černých perel neubývá – čím víc dávám, tím víc se truhlice plní. Běda člověku, který by svůj poklad zakopal, nevyužil, nerozdal, nezískal stříbro, které nepomíjí, kterým je možno se zdarma zásobit. Hřích snad ani není především to, že činím něco zlého, jako spíš, že truhlici zakopu a nerozdávám z pokladů nitra, že nevyužívám to dobré, co do mě bylo vloženo, že neživím plamen, který byl kdysi ve mně kdovíodkud zapálen, že nerozpečetěnou schránu nechám uvnitř duše, že nikdy v životě nenatáhnu plachty a loď nechám uvázanou u bóje. Jako bychom dovedli již jen učeně debatovat o tom, jaké je moře a pořádat diskusní večery na palubách lodí v přístavech, my, kteří jsme byli stvořeni, abychom vypluli. Učenci, kteří celý život prospekulovali, jaké je asi moře, ale nikdy nesmočili prst. Myslitelé, kteří se příliš zamilovali do pravidelné stravy v klidu přístavu a teplého jídla dvakrát denně. Hřích je nevyplout.
Granátové náhrdelníky a modré tyrkysové kameny mám na rozdávání, na to, abych dával potřebným plnými hrstmi, aby svých pět hřiven vyneslo dalších pět, deset, miliardu. Abych své perly házel správným směrem, abych své svaté věci a zlaté cihly času dával potřebným, aby přinesly užitek, bez lítosti že o něco přicházím. To, že když dávám, tak bohatnu, je jeden ze zákonů našeho světa, a druhý, že bohatství lze získat jedině na Cestě, nikdy uvázaný na vyhrazeném místě v přístavu.

(Z knihy Loď)

Lars Von Trier maluje lidskou postavu, ale maluji ji silným uhlem, vše je o něco přetažené, zbytnělé, přestřelené, jeho socha je příliš hrubá, ale je to přece jenom socha člověka. Scény by se v reálu nestaly takto, ale staly by se. Největším problémem tohoto filmu je, že je pravdivý. Diváka bezděky napadne banální motiv z Tolkiena: trpaslíci kutají ve skalních dómech příliš hluboko, a tak probudí síly, které měly spát a které je nakonec zničí, probudí hlubinné temné postavy minulosti, kterým nebudou schopni vzdorovat. Cosi hluboko v nevědomí je takto v nás zakopáno, a je možná dobře, když v běžných životech mírových dob kloužeme lehce po mělčině věcí, kdy ve své duši nekutáme příliš hluboko a neprobouzíme hlubinné démony, kdy jak se patří chodíme s dívkami na nezávazné procházky, přispíváme na charitu a vedeme spořádané domácnosti. Nevědomí se ale někdy u některých jako gejzír provalí do vědomí – Jung věděl o čem mluví – a výsledek je podobný scénám z filmu. Některé obrazy a dialogy znějí velmi povědomě, a muž si nemůže neuvědomit chyby, kterých se notoricky dopouští v kontaktu se ženami a dívkami. Trýznivým poselstvím tohoto filmu je že je déjà vu, jen to někdo vyslovil nahlas. Kdo tyto situace nikdy nezažil bude film považovat za nepochopitelný, jak se ostatně ve většině recenzí děje. A chtělo by se mi dodat, blahoslavený, komu film nic neřekl.

Muž intuitivně předpokládá, že je pravda a lež a že alespoň nějaká pravidla platí a že vyřčené slovo je naplněno pevným obsahem. Není tomu tak. Jakoby muž a žena hráli šachy, muž tahá figurkami jak je smluveno, zatímco žena porušuje všechna pravidla hry, neboť pohybuje cizími kameny nepovolenými tahy. Koneckonců pravidla ani nezná, vždyť nechce ani vyhrát ani prohrát, touží toliko milovat nebo nenávidět a v její duši je obojí zároveň, což muž není schopen pochopit. Muž si až pozdě uvědomuje, že s pravítkem a kružítkem a se svojí pravoúhlou logikou vytáhl do boje proti běsům. A dodejme, šel do této války plný dobré vůle, milující a pečující se snahou udělat to nejlepší co je v jeho skromných silách. I toto je podoba války, žena, která literárně neví čí je a ve které spojení lásky a nenávisti vytváří třaskavou směs a nezáleží snad ani na její vědomé vůli, která z podob převládne ráno a která večer, protivníkem je muž, ne nějaký konkrétní muž, jako spíše obecné mužství, podle toho kdo se zrovna dostane do cesty, druh nebo dítě. I zde se spolu láska a nenávist, potřeba blízkosti a touha ublížit, touha zahojit všechny rány, poranit co nejvíc, milovat až do konce, zabít co nejbolestivěji sváří, minutu od minuty se mění bitevní pole a ta, která dnes vyznává lásku na celý život je tatáž, která za pět minut touží mučit a je to přitom stále táž, nešťastná a snad alespoň občas i vědomá toho všeho, žena, bezmocně přihlížející zápasům ve svém nitru, podléhající pod přesilou nevědomí, objímající i zabíjející a nemohoucí na tom nic změnit. Žena, která tak jako neindividuované přírodní národy má na svět denní názor a noční názor. Je úplně jedno, jestli to nazveme geny, hormony nebo nevědomí, mluvíme o tomtéž. Sebezmrzačení, až origénovsky povědomé, přichází příliš pozdě, jako volání po míru, udržení nenávisti v šachu za cenu ztráty lásky, jako výkřik touhy zabít jakékoli emoce, touhy to vše vrátit zpět, napravit nenapravitelné, nějak omezit dvě nepřemožitelné armády šílené nenávisti a ještě šílenější touhy po blízkosti, které se střetají před udivenýma očima ženy, která tomuto zápasu přihlíží jak bezmocná novinářka. Neboť i žena touží po dobru. Žena pak jedná, vskutku ne-vypočitatelně, bez jakékoli logiky, a snad už to ani není ona, spíše ten gejzír nevědomí v ní. Muži jsou vinni, tím, že jsou, tím, že existují, vždyť my jsme jim vždycky, desítky tisíce let sloužily, byly jimi mrzačeny, násilňovány a upalovány, služky vám už nikdy dělat nebudeme, vaše úspěchy jsou naší kletbou. Muž si toho doslova není vědom, neboť se narodil ve dvacátém století, používá rozum a matematický aparát logiky, princip jang je ostatně definován jako světlý, teplý a suchý, vzhledem ke svému datu narození považuje svou vinu za zločiny minulých tisíciletí logicky za absurdní.

Obvinění, která bychom chtěli vyslovit v závěru filmu nám jaksi váznou v hrdle – je totiž žena skutečně vinna, je odpovědna za své skutky a co vlastně znamená být odpovědný? Muž by dozajista řekl že určitě ano a v jeho světě to dává logiku. Problémem je, že v ženském vesmíru to tak jisté není.

(vyšlo na www.aktualne.cz)

V 80. letech jsme byli na gymnáziu, znali jsme se v Brně s mukly 50. let, a oni nám vyprávěli své příběhy. Zemek seděl 12 let, Razík 12 let, Štark tuším taky 12 let, Drobný 13 let, strašné pálky. Kněží Zemek a Razík dostali původně18 roků a pak šli na amnestii. Po propuštění pak všichni s jakousi nutkavostí psali paměti, mluvili s námi dlouho o těch letech a bylo zřejmé, že něco důležitého ze své zkušenosti se snaží přenést mé generaci. Snažil jsem se pochopit, ale nerozuměl příliš.

V roce 1987 mi pater K. vyprávěl proroctví patera Pia, že se kardinál Tomášek dožije konce komunismu. Tomáškovi bylo v tu dobu 88 let. Vzpomínám na svou odpověď: Tak schválně.

Sedmnáctého listopadu 1989 byl pátek a přišly první zprávy, že v Praze se něco stalo.

V sobotu osmnáctého jsem se v černobílé televizi díval na Šaška a královnu. Divil jsem se, že to pustili.

V pondělí začala stávka. Scházelo se nás na náměstíčku v parku před děkanátem asi tři stovky, odhadem čtvrtina studentů přírodovědecké fakulty, každé ráno.
.
Byli jsme nejstarší studenti, a už v pondělí si řekli, že jsme nejspíš dostudovali. Bez jakéhokoli hrdinství, cítili jsme jen, že je to šance, která přijde možná jednou za život, a že bychom se museli stydět, kdybychom to aspoň nezkusili. Moji rodiče mě zrazovali ještě dlouho poté. Moji rodiče zažili rok šedesát osm. Taky bylo tehdy nadšení, vzpomínali, ale dopadlo to zle.

Mým stávkovým úkolem bylo jet každý den na kole na jakousi adresu a zazvonit. Muž ve dveřích měl jako jeden z prvních jehličkovou tiskárnu, běžící dvacet čtyři hodin denně. Předal mi balík výzev a prohlášení a panáka slivovice. Zima přišla v roce 89 brzo, koncem listopadu již ležel sníh a na kole se nejezdilo moc dobře. Adresu a jméno jsme nikomu z dalších nesdělovali, ani v rámci studentů. Sníh, kolo, balík prohlášení a panák slivovice

Každý den na náměstí Svobody pravidelné demonstrace, cesta kolem připravených hasičských aut. Šel jsem jednou ještě před tím do kostela. Pan farář nechal zavřít hlavní vchod, aby se proudící živly nemohly dostat dovnitř a kázal o životě a díle svaté Cecílie. Ten obraz ve mně zůstal, zavřený kostel, venku neklidné davy a kázání z jiného světa o svaté Cecílii.

První státní podnik, který se k nám přidal, bylo brněnské krematorium.

Manželé nám na fakultu přinesli dvacet tisíc, to byly tenkrát veliké peníze, jen tak. Stará paní přinesla hrnec polévky s prosbou, abychom si ji ohřáli.

Na fakultě jsme potkávali kamarádku M. jak pravidelně chodí do laboratoře. Hoří mi termíny, vysvětlovala zoufale. M. byla, tak jako my, v pátém ročníku biologie. Celou stávku den co den dodělávala diplomku. M. bylo hodné a poctivé děvče, řádně vychované k píli, pracovitosti a pečlivosti. Nikdy se k nám nepřidala.

Přes den se kreslily a vylepovaly plakáty. Externí pro lidi a interní pro nás. O tom, že televize lže, jak Rudé právo tiskne, stálo na tom pro lidi. Milujte se a množte se – ale až po revoluci, bylo na tom pro nás.

Jednou jsme cosi jeli vyřizovat na práva. Dva chlapci se dívali na video. Na náš dotaz kde jsou ostatní vysvětlovali, že ostatní lyžují. Naopak na filosofii byl všude chaos a shon, jelo se na mnohem vyšší otáčky, než u nás.

V prosinci se stávkující v Praze osmělili. Žádalo se již nejen aby příští prezident byl nekomunista, ale aby to byl nekomunista a dramatik.

V lednu jsem potkal na fakultě profesorku V. Profesoři manželé V. byli, příznačně, parazitologové, vysoce postavení straníci, říkalo se, že jsou častými hosty na sovětském velvyslanectví. Báli se jich i komunisté. Profesorka V. měla na klopě trikolóru. Ten den jsem svoji trikolóru přestal nosit.

Vlado žije v Brně, Martin taky, čas od času se vídáme. Nedávno jsem cosi četl o genových manipulacích, vedoucí laboratoře měl stejné jméno jako Radek, snad je to on. Jiří zmizel do Ameriky. Po holkách se slehla zem, Martina občas píše z Chicaga.

Sem a tam chodím na střední školy vzpomínat na listopad osmdesát devět. Svoboda není nula nebo jednička, tak že buď je nebo není, snažím se říct. Stejně jako malířství nebo poezie je to proces, který potřebuje cvik. Dvacet pět párů očí se snaží pochopit. Snad tou naléhavostí se tablety zavírají a ruce přestávají tančit na klávesnicích telefonů. Jak stárnu, začínám chápat smutek v očích kněží Zemka, Štarka a Razíka, když se snažili vysvětlit nevysvětlitelné.

(vyšlo na www.aktualne.cz)

Bůh je v horách nějak blíž, není to ten domestikovaný Bůh našich kostelů, našich sebevědomých kázání, Bůh, kterým se zaštiťují ti či oni náboženští vůdci k podpoře těch či oněch idejí, Bůh, o kterém hlasatelé zasvěceně vysvětlují co si přeje a co si nepřeje, Bůh, jehož úradky intepretují hierarchové etablovaných církví, Bůh dobře situovaných teologů. Bůh argentinských nocí je Bůh mnohem tajemnější, nesmírnější, mocnější, Bůh, na němž závisí přežití a nepřežití. Teprve v naprosté samotě v horách poutník pochopí co znamená, že v něm žijeme, pohybujeme se a jsme, dýcháme jej, jsme v něm ponořeni a On si nás tvaruje, tak jako prudká voda tělo pstruha, zde se člověk stává Božím obrazem, tvarovaný prostředím, oním milieu divin. Rybu tvaruje voda, tvar ptáků modeluje vzduch a člověka Bůh.

Argentinské nebe je černé a mléčná dráha stříbřivě září, tak, jak v Evropě není možné spatřit. Do tohoto nebe jsem naslepo vysílal svoje zdrávasy. Bohu, o kterém nevíme, kdo je. Ke kterému se sice modlíme, ale když začneme přemýšlet, co se to skrývá za těmi třemi písmeny, propadáme se do tmavého vzduchoprázdna. Filosofie nás zavede na kraj propasti, víra je krokem vpřed do temného nic, k Bohu, o kterém mystici shodně vypráví, že je jiný, než jsme schopni popsat, neboť všechny naše popisy, jak ty dětské, tak popisy nejvybroušenějších teologických spekulací, vznikly všechny někde na naší maličké planetě ztracené v černém vesmíru pod Andami. Bůh, o kterém Eckhart říká, že není ani dobrý, ani moudrý, neboť kdyby něco bylo dobré, bylo by možno myslet lepší a nad to ještě nejlepší, ale takový Bůh není, neboť Bůh je Tvůrce vlastností, Tvůrce dobra i moudrosti. Bůh, kterému nelze dát žádnou nálepku slov. Nic, bezedná Boží moudrost, štědrost i poznání, Neprobádatelné hlubiny, Neproniknutelné způsoby jednání, Bůh, který na Mojžíšovu otázku Hořícímu keři kdo jsi odpovídá po tom Ti nic není Mojžíši, Jsem, který Jsem, moje jméno se nikdy nedozvíš, neboť kdyby ses jej dozvěděl, mohl bys mi vládnout, manipulovat se mnou, tak jako vládneš zvířatům, která jsem vytvořil z hlíny a přivedl je za Tebou, abych viděl, jak je pojmenuješ. Bůh, který je, ale který je nějak jinak než je člověk, jehož existence je mimo prostor, čas a cokoli hmotného, Který je na jiném listě knihy, Který neodpovídá na modlitbu, Kterého můžeme ctít, ale ne popsat, Který není věc v jakémkoli smyslu, o Kterém sice říkáme že je Láska ale kterého přesto denně prosíme, aby nás neuváděl do pokušení. Který je světlo a kdo je chce uvidět, musí být slepý a musí Boha zbavit každého „něco“ . Dobrotivý Bůh evangelií, který je zároveň Jahvem devadesátého osmého žalmu, Bůh který nekonečně miluje člověka ale který se nechává prosit svými věřícími aby nás zbavil od Zlého. Jsem trochu nesvůj z přednášek s tematikou falešných představ o Bohu, neboť… všechny představy o Bohu jsou falešné.

Velké světová náboženství učí nectít žádnou věc, ani vlast, ani sebe, ani jakoukoli ideu . Náboženství není soubor názorů, soubor pouček, soubor vět o světě, náboženství je vzduch, který dýcháme, způsob, kterým jsme na světě, oči, kterými vnímáme svět. Nekonečné debaty nás Evropanů o sporech mezi vědou a vírou postrádají smyslu, svět je jeden. Různé důkazy Boží existence vymyslí před nedávnem jen Evropa a budou u zelených stolů diskutovány až minulá dvě staletí, dříve neměly význam a starověku a středověku by tyto otázky připadaly směšné. Není znám ani jeden z přírodních národů, který by byl ateistický a slova jako ateismus nebo teismus v žádném z jejich jazyků neexistují. Víra intelektuálních debat nad kávou a cigaretou v literárních kavárnách a víra argentinských hor jsou dvě různé věci a já už nechci ztrácet čas debatami s kýmkoli, zda Bůh je nebo není.

(Z knihy Modlitba argentinských nocí)

O moravském katolicismu se nikde v Katolických novinách nedočteme, je to ledovcová řeka, která teče pod povrchem, ale je široká a silná. Katolickými novinami se nesmíme nechat zmást, neboť, jak známo, je píší pražští intelektuálové pro moravské katolíky a na Moravě se ví, že život je jinde. Na Moravě se ostatně kupuje spíše Světlo, které více odráží duši národa.

Moravská církev je široká, jako je široká moravská zem. Pravda, víra na Moravě je občas smíchaná s pověrami, občas trochu s pohanstvím a je schopna do sebe vstřebat různé proudy a směry – fokolaríny, charismatiky, nejroztodivnější eucharistická bratrstva, Mariinu legii, Opus Dei, skrytou církev, neokatechumenát – a biskupský sbor, kněžstvo i všechen vykoupený lid se neproblematicky skryje v její náruči. Český katolicismus je zásadovější, ostřejší, vyhrocenější, připraven se bít za svou věc a zemřít mučednickou smrtí s praporem v ruce. Moravský katolík je připraven též zemřít mučednickou smrtí, ale nedělá kolem toho tolik povyku a nezve k této příležitosti kameramany.

Pražští kněží mluví o ďáblu opatrně, spíše zdůrazňují motiv pokušení a to, že když se budeme postit, najednou v hladu pocítíme své vnitřní démony, a to že jsou vlastně konec konců ti ďáblové našeho nevědomí, a tak dále a tak podobně. V Praze se hodně mluví o Freudovi a Jungovi, individuaci, numinóznu a religionistické psychologii. Pro moravského kněze je naopak ďábel neproblematicky skutečnou osobou s kopytem a rohy, a pokud jej farář v kázání prezentuje tak, jak jsme zvyklí, věřící mu nevzrušeně naslouchají.

Když se slepý rakouský poutník umyl v naší lechovické studánce a po návratu do Rakouska viděl, nedělá se kolem toho žádný humbuk, vždyť takové věci se dějí a patří do řádu světa, spolu s anděly, vílami a zjeveními mrtvých. V Praze by se taková věc nemohla stát, neboť v Čechách již víly nežijí. Když se na Turzovce zjevila místnímu hajnému Panna Maria, český katolík se ptá: „Jak je to možné?“, zatímco moravský katolík se ptá: „Co chtěla?“

V Praze se pomalu přestává pohřbívat, na Moravě se při vynášení rakve ve dveřích domu rakev třikrát pozvedne, jak se sluší a patří, aby duchové byli spokojeni. Povinností kněze je dům, rakev a později i hrob okouřit a řádně vykropit. Nebožtík pak ještě občas někoho navštíví ve snu nebo k večeru na cestě, ale taková setkání nestojí za řeč o nic víc než setkání s živým.

Není zde smělce, který by manželství uzavřel v květnu. V nejmenované vesničce na Moravě jsem měl předposlední dubnovou sobotu čtyři svatby, poslední dubnovou sobotu šest svateb, v celém květnu nula svateb a první červnovou sobotu šest svateb. Pražského katolíka by zajímalo proč. Odpověď je jednoduchá, v květnu se manželství zkrátka a dobře uzavírat nemá a všichni to vědí a včetně farního úřadu se to všeobecně respektuje. Prostě nemá.

Pokud někdo na Moravě tuší, že před nedávnem proběhl plenární sněm, jeho závěry nejsou známy a impakt na liturgii je nulový.

Na jaře probíhá výkrop polí a svatoblažejské požehnání se uděluje dvěma zkříženými svícemi. Na podzim se do kostela přináší z vděčnosti obilí, kukuřice, dýně a výpěstky vinic a zahrad. Po bohoslužbách se plodiny tajemně kladou mimo kostel k sochám světců, což je nevysvětlitelné, tedy alespoň v mantinelech katolické teologie.

Pražskému zpovědníku penitenti ze široka otevírají své nitro, jedná se spíše o dlouhý a hluboký rozhovor, pocity jsou důležitější než skutky a celá liturgie svátosti smíření je běh na dlouhou trať, okolnosti hříchu jsou široce rozebírány, hřích samotný je tak zařazen do širšího kontextu včetně případného vlivu příbuzných a rodových kořenů. Na Moravě chceme slyšet hlavně hříchy, stručně a jasně, skutky, ne pocity. Svátost smíření delší než tři minuty je považována za exces. Legendární korpulentní moravský kněz byl znám, jak častokráte vyběhl ze zpovědnice a na hada čekajících kajícníků křičel: „Hříchy, hříchy! Nic než hříchy! Omáčka mě nezajímá!“ Křehcí pražští penitenti by zřejmě nápor nevydrželi, na Moravě, jak již bylo vzpomenuto, měl neustále dlouhou frontu zájemců o odpuštění.

(Z knihy Probouzení)